Recenze: Lessingův Hluk

Vždyť se usilovně, krok za krokem dotýká temných tónů moderní doby, jež vyvstávají jako projevy lidským nadšením vítaných výdobytků. A přitom právě tím důmyslně i důvtipně zachycuje a odkrývá, co se v obyčejné zkušenosti jako ruch ozývá, jako ruch nejen rušivý, ale i tísnivý, a někdy až dohánějící k zoufání. Lessing je psychologicky velmi citlivý, a s tím dokáže vystihnout záludnosti, jimiž nás hluk dokáže přepadat. Anebo i zahánět do kouta. Sami to známe… Knížka vyhlašuje boj hlučnosti našeho života a všímá si nejrůznějších společenských situací a procesů, včetně toho, jak při poškozování sluchové hygieny i právo dokáže být krátké. Stěžovat si na hluk – to dokáže snadno každý, když na to přijde, a proto knížka může oslovit mnohé hlukem ustarané. Stačí se nebránit filosofii, jež se ochotně věnuje i mezním lidským zkušenostem. Ukazuje však hlouběji, než kam vedou stížnosti. Vždyť hluk se snadno stane i z libého zvuku, třeba ze zvuku zvonů, který přestal být společně srozumitelný lidem žijícím v roztříštěném hemžení.

To vše jsou ale jen drobné pobídky k četbě, při níž si místo práskání bičem nebo tlučení do koberců (vždyť německý originál vyšel roku 1908) můžeme sami dosadit třeba hulákání do telefonu. I o uši stojí za to pečovat. K pomyšlení na to, do čeho nás hluk zaplétá a z čeho se vymaňovat, knížka poslouží velmi dobře. Vydána byla před několika měsíci v překladu českého filosofa Petra Bláhy, jemuž je tento autor dávno blízký.

Theodor Lessing, Hluk: Proti hlučnosti našeho života, Praha, Přestupní stanice 2021, 128 s.

Jiří Hoblík