(ČB 3/2022) Mám na mysli svěžího sedmdesátníka Jiřího Zajíce, jehož knížku rozhovorů vydal v loňském roce Katolický týdeník a rozhovory s ním vedli novinářka Tereza Zavadilová a evangelický farář Martin T. Zikmund. Už samotný fakt, že autoři zastupují tři generace, stojí za pozornost.
Pedagogicky vlídný název Pojďme ještě kousek povzbuzuje čtenáře, aby se ani při překážkách a obtížích nebál vkročit do nových situací. Hlavní téma knížky je totiž výchova. Ať už výchova v rodině, ve skautu, ve škole, v církvi či ve vztahu k médiím. Doporučuji ji všem, kdo touží po dobré četbě a kdo zápasí s pesimismem a s trpným poddáváním nepříznivým okolnostem.
Jiří Zajíc mě přitáhl určitou podobností svého osudu mému: stejně jako v jeho vzpomínkách představuje matka věřící ženu a otec zástupce rozumové argumentace, tak to bylo i u mých rodičů a stejně jako Jiří Zajíc byl po celý život skaut (dokonce nedávno oceněn nejvyšším skautským vyznamenáním), tak jsem i já jako chlapec prošel skautskou formací v letech, kdy to krátkodobě bylo možné i oficiálně, posléze pak pod hlavičkou jiné organizace.
Jiří Zajíc je fascinován osobou a vzorem Ježíše Krista a tato fascinace mu umožňuje zůstat jednak bytostným optimistou, jednak aktivním člověkem, přestože jeho životní cesty nebyly vždycky úspěšné. V epilogu říká: „Prakticky skoro stále jsem byl v menšině, někdy hodně malé.“ To se týká jak kriticky loajálního vztahu ke katolické církvi, tak i vztahu k české politice, kde lituje příliš brzké ztráty vlivu Václava Havla ve prospěch drsného a lidsky bezohledného kapitalismu v podání Václava Klause. Proti tomuto trendu staví Zajíc mravní étos sociálního učení katolické církve, jak je lze nalézt v encyklikách posledních papežů, zejména papeže Františka, tak příklad dvou českých filosofů, kteří ho ovlivnili nejvíc: T. G. Masaryka a Erazima Koháka.
Jiří Zajíc se aktivně účastnil a mnohdy i při své sedmdesátce účastní především koncepční práce na výchově mládeže, a to v řadách skautingu i v odborném zázemí České biskupské konference. Z představitelů církve mu byl nejbližší Miloslav Vlk, se kterým spolupracoval už dlouho předtím, než se Vlk stal arcibiskupem. Pracoval také v radách České televize, poutavě popisuje tehdejší pnutí, včetně okupační stávky. Připomene také, jak bylo pro nově jmenované biskupy v devadesátých letech nesnadné vyrovnat se s tzv. podzemní církví, aniž by smlčel nesplněné naděje, vložené do plenárního sněmu katolické církve na přelomu století. I když byl Jiří Zajíc vnímán zejména ze strany představitelů tehdejších politických stran spíše podezíravě a zažil četná odsunutí ze svých funkcí, nikdy mu to nevzalo chuť najít si nové pole působnosti, nové spolupracovníky, a díky tomu je jeho životní stopa tak inspirující a mnohotvárná. I když vystudoval matematicko-fyzikální fakultu, na začátku devadesátých let založil náboženské vysílání Českého rozhlasu, kde spolupracoval např. s evangelickým farářem Milošem Rejchrtem, přičemž v posledních dvou desetiletích pracuje povýtce v různých pedagogických institucích.
Rozhovor s Jiřím Zajícem tvoří tři čtvrtiny knížky. Zbylá čtvrtina sestává z vybraných esejů, kterou zpovídaný napsal pro Perspektivy. Týkají se zejména médií, ekologie a „Dobrodružství výchovy“, což je název jedné z nich.
Předmluvu k této podnětné knížce napsal Petr Pithart, který se podivuje nad Jiřího otevřeností a spatřuje v ní klíč k jeho věrohodnosti: čtenář mu prostě věří, stejně jako mu věřily četné generace dětí, které jeho výchovným působením prošly.
Pojďme ještě kousek (Hovory o víře, společnosti a výchově) – Jiří Zajíc, Tereza Zavadilová, Martin T. Zikmund, Katolický týdeník 2021.
Miloš Hübner
foto: pexels.com