Recenze: Katarze na jevišti

Podobně dusivou atmosféru Divadlo Husa na provázku už zažilo. Bylo to v roce 2018, kdy představení s názvem Vaše násilí, naše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiće zablokovala přímo na jevišti lidským řetězem skupina Slušní lidé. Inscenace pobouřila také některé křesťany, v čele s tehdejším pražským arcibiskupem Dominikem Dukou, který divadlo (přesněji Centrum experimentálního divadla) zažaloval. Soudní proces se pak táhl až do roku 2022, kdy padl osvobozující rozsudek. Vášně tím však zcela neutichly, hanlivé vzkazy dostával divadelní soubor (který v kontroverzní inscenaci neúčinkoval) i vedení divadla nadále. Vše rozpoutala fotografie z inscenace, na které údajně Ježíš znásilňuje muslimku.

Herci jako úklidová četa

Divadelníci se proto rozhodli s kauzou vypořádat po svém. Pod taktovkou režiséra Jiřího Havelky a dramaturga Martina Sládečka vznikla inscenace, jejíž náplní je „zběsile očistný scénický obřad na motivy skutečných událostí kolem jedné neskutečné kauzy, v níž hlavní roli sehrála česká společnost“. 

Vyjádřit frustraci z neustále přicházejících negativních reakcí a táhlého soudního procesu způsobem sobě vlastním, tedy divadlem, je legitimní. Není ale legitimní reakcí, kterou divadlo může vyvolat, i opovržení a urážka, proti kterým se inscenace vymezuje? Vyvolat emoce je samozřejmě jedna z hlavních funkcí umění. Patří k tomu i projevy nelibosti. Silná reakce ze strany diváka je v pořádku. Apriorně se pohoršovat a ježit, když o věci nic nevím, jen proto, že by se mi to mohlo nelíbit, v pořádku není.

To, co se kolem hry Vaše násilí, naše násilí strhlo, ale divadelní prkna dalece přesahuje. Zásadní je fakt, že nejhlasitější odpůrci samotnou inscenaci ani neviděli. 

Tvůrci inscenace připravili barvitý manifest divadelního řemesla. Kontroverzní kauzu, která se odehrála na prknech právě tohoto brněnského divadla, se nebojí ironizovat a dovádět do hořce komických rozměrů. V první části představení zazní útržky některých urážek, kterým divadlo v průběhu kauzy čelilo, včetně názoru, že „všechny herce i ředitele Husy na provázku by měli zabít“. Jiná replika, „představení jsem neviděla, ale nesouhlasím s ním“, je mimoděčným emblémem celé kauzy.

Náboženský Mortal Kombat

Následuje další scénický blok, který se satiricky věnuje významovému vymezení pojmů metafora a symbol. Záměrně přehnanou názorností a edukativností demonstrují herci divákovi, že na divadle jsou věci „jen jako“. Berou si tak na paškál své hlavní kritiky, kterým zjevně unikla nejen figurativnost ztvárněného, ale nejspíš i funkce divadla samotná. „Nechceme, aby se v divadle hrálo to, co se nám nelíbí,“ říká jedna z postav. 

Hranice společenské přijatelnosti ohledává inscenace s nadhledem, ale také s invencí, například soubojem různých archetypů (křižácký voják, kardinál, nacista) à la retro počítačová hra „Mortal Kombat“ anebo prostřednictvím „striptýzového souboje“ mezi jeptiškou a muslimkou v burce. Protipólem této přijatelné blasfemie je pak motiv znásilnění, který se na jevišti objevuje opakovaně a v různých variantách, vždy ale za doprovodu hlasitého pískotu v pozadí.

Vyříkat si to u stolu

Druhá část inscenace se odehrává „za stolem“ a symbolizuje soudní proces mezi kardinálem Dukou a vedením divadla. Postupně zaznívají někdy nejspíš autentické, jindy umělecky modifikované fragmenty protagonistů hlavního líčení, záznamů ze spisů, výpovědi svědků, ale i dopisů diváků či novinových článků. Disputace nad tématy tak abstraktními, jako je svoboda projevu a vyznání, hranice divadla či vkusu, ale i toho, kde končí vtip a začíná hanobení. Vykouření na to explicitní odpověď nedává, ačkoliv je vytušitelná. Plejáda názorů, které z úst jednotlivých herců zaznějí, dává každému divákovi možnost vybrat si ten, který je mu nejblíž. 

Pozoruhodná je ta z výpovědí, která tvrdí, že omluvit by se měla naopak (katolická) církev, která v historii způsobila mnoha lidem reálnější újmu než Frljićova provokativní hra. Smutně to doplňuje jiná postava – křesťanka, která miluje všechny kromě homosexuálů, protože to je zvrácenost. 

Dramaturgická nápaditost se projevuje i v hravosti, s jakou inscenace využívá některé křesťanské motivy – např. samotné kadidlo, které je v některých církvích užíváno k rituálnímu očištění, dlouhý stůl, odkazující k da Vinciho Poslední večeři, světelný nápis „Vykouření“, který v závěru inscenace zamžiká a promění se ve „Vykoupení“ apod.

Sto minut vykuřování

Jedna z mála výtek Havelkově inscenaci se týká délky představení. Sto minut se pro vykuřování nánosu hnusné atmosféry zdá až až, neustálé omílání hlavního motivu občas brzdí jinak dravý švih scénáře. Lze se domnívat, že tato repetice v duchu „opakování – matka moudrosti“ byla záměrná, pro kulturně zdatnější část publika to však mohlo být zbytečné přešlapávání na místě. 

Aktuální společenské sondy jsou zkrátka Havelkovou parketou. Dělá je svérázně, ale zajímavě. Na téže scéně sklízí úspěch jeho dramatické zpracování tématu česko-romského soužití Gadžové jdou do nebe. Takřka laboratorní vhled do mezilidských vztahů nabídl v inscenaci Společenstvo vlastníků (2017), pojednávající o žabomyších sporech mezi sousedy. 

Vykouření je další z úspěšných děl Jiřího Havelky i Divadla Husa na provázku. Společně se jim podařilo přetavit jednu maloměšťáckou kauzu v umělecké dílo. Příležitost dělá zloděje. A Havelka i Husa jsou velké ryby.

Adéla Rozbořilová
foto: archiv Divadla Husa na provázku

J. Havelka a kol.: Vykouření (naší kauzy a vaší kauzy) [divadelní inscenace]. Režie: Jiří Havelka. Divadlo Husa na provázku, Brno, 18. 3. 2023.