Recenze: Jak dobře zemřít?

Autorky čerpají hlavně ze zkušeností, které získaly při práci s umírajícími v hospici Cesta domů. První je lékařka, druhá malířka, která spolu s přáteli tento hospic založila a deset let řídila. Nejsilnější jsou jejich prožitky z rodin, které o „své lidi“ dokážou pečovat v posledních dnech a hodinách života doma.

Martina líčí, co cítí po noci, pro nemocného většinou poslední, kterou s ním strávila jako hospicová dobrovolnice: „Je chladno, po probdělé noci se trochu chvěju, v batohu chrastí prázdná termoska od čaje a já mám pocit trochu nezasloužený, trochu vánoční – dostala jsem dárek. Ve chvíli, kdy zemřelý člověk najednou nebyl, bylo zřejmé, že a jak moc předtím byl. Že opravdu žil. Směla jsem chviličku pohlédnout na smrt, a tím uvidět celý život. A taky zahlédnout, jak to vidí ti, kteří ještě zůstali. Být s nimi v jejich kuchyni, v jejich tíze a smutku, vidět jejich něhu i sílu…“

„Pořád se moc samozřejmě předpokládá, že lidé chtějí žít – málo se počítá s tím, že chtějí normálně odejít, umřít. Není to dogma tradiční novověké medicíny, kterou nepřímo, možná přímo vnucujeme pacientům? Ti se pak cítí povinni hrát roli, jež z toho pro ně plyne.“ Z tohoto mylného přesvědčení mnoha lékařů plyne často úsilí prodloužit život pacienta takřka „za každou cenu“, s použitím extrémních prostředků. Lékaři jednají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, výsledkem však může být někdy v podstatě jen prodloužení strastiplného umírání. „Mnoho skvělých hadiček umíme nasadit, ale kdy a proč je nenasadit, to už tak dobře neumíme.“ Může zde být volba mezi úsilím o zlepšení stavu s nadějí na další čas, snad kvalitní – a mezi brzkým klidným koncem. Moudrý a psychologicky obratný lékař dokáže někdy v této situaci s pacientem mluvit a rozhodnout společně s ním. Moudrý pacient mu to může usnadnit.

V současné době se i u nás – se souhlasem většiny veřejnosti – připravuje zákon o eutanazii, podobný těm, které už platí v některých zemích na západ od nás: Každý svéprávný člověk má právo kdykoli ukončit svůj život z jakýchkoli důvodů (to je i u nás současný stav: suicidium není trestný čin). Navíc by mu nově mohla být – za zákonem stanovených podmínek – poskytnuta odborná pomoc, aby zemřel důstojně a bezbolestně. (Je ovšem těžko myslitelné, že by se toto mohlo dít v normálních nemocnicích.) Švýcarský kněz Hans Küng v knize Dobrá smrt? žádá, aby člověk, který trpí demencí v počátečním stadiu, měl právo na pomoc, přeje-li si zemřít, a to ve stavu, kdy je ještě plně schopen zodpovědně o sobě rozhodnout a důstojně se rozloučit. Naše autorky se tímto tématem nezabývají, dotýkají se jej jen nepřímo, např. poznámkou, že si přejeme být až do konce „sami sebou“. Ale už před půlstoletím „prozradila“ profesorka Haškovcová, že někteří čeští lékaři dovedou extrémně trpícímu pacientovi pomoct zemřít – pokud si mohou být jisti, že to zůstane tajemstvím. (Jde totiž o trestný čin vraždy: Zákon musí chránit i ty, kteří – třeba „přestárlí“, možná hluší, slepí a chromí, někdy celí bolaví – jsou pořád rádi na světě a o „milosrdnou smrt“, kterou by jim rádo „dopřálo“ jejich okolí, nestojí. Zákon o eutanazii musí proto být přísný a přesný.)

Jaká je náboženská, resp. spirituální orientace autorek? Lékařka se rovnou prohlašuje za ateistku, nedovede si ale představit dobrý hospic bez kaplana. Malířka říká např., že „nevíme, kam jdeme, a jestli někam“. Když ale sděluje vlastní zkušenost, je tu najednou svědectví o hluboké vděčnosti Hospodinu: Měsíční napjaté čekání na to, jak dopadne léčba manžela, bylo naplněno děkováním za všechno dobré, co spolu prožili za posledních dvacet let.

Knížka je v dobrém smyslu „přeplněna“ zajímavým a užitečným materiálem. Uvedl jsem jen útržky. Přečtěte si ji celou. Vydalo ji nakladatelství Cesta domů v roce 2021.

Pavel Říčan
foto: pexels.com

Závadová Irena, Špinková Martina: Letecký motor ve dřezu. Praha, Cesta domů 2021, 228. s.