Recenze: Fikce a láska

Sidonii Nádherné věnovala biografii již v roce 2010 a o tři roky později publikovala knihu o jejím starším bratru Johannesovi. A nyní je proplétá v příběhu složeném formálně jen ze dvou dopisů. V tom prvním se ujímá pera Antonín Podlaha, římskokatolický kněz a přítel rodiny Nádherných. Prostřednictvím jak svého dopisu, tak přiloženou výpovědí Johannese, kterou mu ten napsal těsně před svou sebevraždou, se pokouší zodpovědět otázku po odhalení skutečného vztahu Sidonie a jejího bratra. 

Tu otázku si však nepoložil on sám. Při hledání její odpovědi otevírá pisatel ale také svoje srdce a svěřuje se se svým tajemstvím, úzce spjatým s řečenou rodinou. Vrstvením otazníků a tajemství se kniha stává napínavou a člověk ji přečte překotně, spěšně, aby se dozvěděl rozuzlení. I proto jsem četla s tužkou v ruce, abych se nepřipravila o ta místa, která mi přišla inspirativní a k zamyšlení. První svou poznámku jsem si udělala na straně 61, následovaly strany 112 a 113 a po nich od strany 116 bylo těch podškrtů více na každé stránce až do konce příběhu. S chutí jsme si pak přečetla i dovětek autorky, ve kterém odhaluje, co je, a co není v příběhu historická pravda. 

On je to vlastně docela velký příběh. Ostatně která láska taková není? Dělají většími či menšími příběhy právě jejich vypravěči? Tak jako se dá pozvednout či zkazit vtip, když ho někdo (ne)umí vyprávět? 

Vracím se opakovaně k větě, v níž se Alena Wagnerová skrze Antonína Podlahu zamýšlí nad mladým Johannesem. Píše: „A já jsem pochopil, že řád světa, jaký ve svých protikladech je, on nikdy nepřijme; od té chvíle jsem se o něj jen víc bál, protože jsem věděl, že jen hluboce opětovaná láska k druhému člověku mu může pomoci k tomu, aby se s tímto světem spokojil.“ Myslím si, že to je obecnější pravda. Stejně tak si to myslím o těchto „Johannesových“ slovech: „Dokud jsme dětmi, dáváme ze sebe životu daleko víc, než když dorosteme … pak se všechno stane prázdným a my jen naříkáme a chceme jen brát – a to nás dělá chudými. Ať je tomu jakkoliv, čerpat musí člověk ze sebe – a pak je bohat.“ A o něco dál „Johannes“ popisuje svůj prožitek smíření, jak říká, očištění: „… a najednou jsem si uvědomil, že je to zcela lhostejné, jestli nějaký Johannes Nádherný dýchá, leží a dívá se do stropu. Protože kolik takových už před ním bylo, kteří leželi, dýchali a dívali se do stropu. Bylo to pro mne zcela nové poznání a zařadilo mne mezi ostatní. … Byl jsem součástí sítě napjaté nad světem, do které jsem přidal několik ok, možná i několik uzlů, do té sítě života, která bude beze mne existovat navěky.“ 

Je známo, že Johannes Nádherný spáchal sebevraždu. Myslím si, že to byla potřeba spisovatelky porozumět některým navenek se různě projevujícím vazbám uvnitř i vně rodiny Nádherných (ostatně sama o svém podnětu ke knize mluví ve svém dovětku) a zároveň její cit a životní zkušenosti, které se promítají v osobách hrdinů knihy, kterou pojmenovala „Překotná srdce“. Proč zrovna překotná? Nevím, to jsem z příběhu nepochopila. Snad že milující srdce jsou zrychlená? Ač je tento příběh do značné míry fiktivní, přesto, soudím, říká hodně o tématu, které se dotýká nás všech. 

Nakladatelství Maraton vzniklo na počátku roku 2020. Vydává nejen českou a současnou i již klasickou světovou prózu, ale zaměřuje se také na literaturu faktu jednak z historie, jednak s důrazem na knihy reflektující závažné problémy současnosti. 

Mirka Fůrová
foto: pexels.com

Alena Wagnerová: Překotná srdce. Praha, Maraton 2022, 132 s.