(ČB 5/2023) Jak se má člověk stát správným farářem? Lze zachytit univerzální cestu k ordinaci a ke službě ve sboru? Předává se farářské „řemeslo“ v rodině, nebo je naopak nejlepší k němu dojít z mimocírkevního prostředí? Kniha Jak se dělá farář/ka: 12 příběhů ze života, sestavená Zvonimírem Šormem, na žádnou z těchto otázek nedává jednu jednoznačnou odpověď, naopak, zdá se, že existenci takto jednoznačných odpovědí odmítá.
Názvu navzdory tu nejde o návod ani o náborovou brožuru na teologickou fakultu. Místo toho knížka nabízí osobní příběhy, vyprávěné pestrou skupinou dvanácti můžu a žen. Nestarší z nich se narodil za druhé světové války (1940), nejmladší až těsně před sametovou revolucí (1988). Jedni si tak cestu k farářskému povolání hledali v průběhu šedesátých let, jiní za normalizace a mnozí další až v letech devadesátých i zcela nedávných. Někteří se narodili do farářských rodin, jiní pocházejí z mimocírkevního prostředí a mnohdy prošli řadou náboženských směrů a církví, než zakotvili právě v ČCE. Většina vyzkoušela dobrovolně i pod tlakem minulého režimu jiné studijní obory a zaměstnání. Pestrost jednotlivých lidských příběhů nabízí nakonec kniha i svou formou – toho, kdo ji dočte do konce čeká místo posledního textu komiks.
Jestli tyto příběhy přece jen něco spojuje, pak především to, že žádná cesta nepůsobí jednoduše a přímočaře. Ve vyprávění opakovaně probleskují ti, kteří našim farářům cestu pomáhali hledat a kteří už sami vyprávět nemohou – Sváťa Karásek, Amedeo Molnár či Ladislav Hejdánek i další, méně zvučných jmen. Všechny příběhy jsou zcela otevřeně provázeny hledáním a pochybnostmi, a to jak na cestě k víře a ordinaci, tak i v samotném výkonu povolání. Nemusí přitom jít o hlubokou existenciální pochybnost, ale o otázky mnohem praktičtějšího rázu. Jak napsat kázání, aby mělo úroveň a hloubku a posluchači přitom nebyli zmatení nebo znudění? V čem lze dělat kompromisy s vnějšími okolnostmi, ať už jde o nátlak normalizačního režimu, nebo mnohem prozaičtější finanční náklady porevolučního provozu, lhostejnost a vyprazdňování sborů? A pak otázky vlastní asi každému povolání – jak dělat svou práci dobře a naplno, a přitom se nezhroutit?
Jednotlivé lidské příběhy mohou jistě promluvit k čtenáři, který třeba právě zvažuje nástup na ETF, ale přitom ho svírají pochybnosti. Opravdu chci být farář? Jsem na to dost zbožný, společenský, intelektuálně orientovaný…? Přesto by však nebylo na místě knihu redukovat na průvodce pro výběr vysoké školy a povolání. Přestavuje především lidské a křesťanské svědectví, které může čtenáři představit jiné příběhy a perspektivy farářů než ty, které osobně zná. Může ho též inspirovat, jistě ne k nekritické úctě, ale k respektu i schovívavosti k některým lidským nedostatkům. Třeba si po přečtení knihy bude víc vážit i kázání, které ho zrovna neoslovilo, připadalo mu málo nápadité nebo nepříliš rétoricky zdařilé… A to přinejmenším pro osobní vklad, který za ním stojí.
Eliška Foukalová
Šorm, Zvonimír: Jak se dělá farářk/ka. Praha, EMAN 2023.