Recenze: Bůh, který dokáže zemřít

Pozoruhodný je již samotný fakt, že kniha vyšla nejprve v anglické verzi v prestižním německém nakladatelství a teprve poté se dočkala českého vydání. Její přínos, oceňovaný i v zahraničí, ale spočívá především v originálním a odvážném zpracování tradičního tématu. Jak naznačuje její podtitul, nezabývá se pouze problematikou vzkříšení, ale chce nově uchopit celou nauku o Ježíši Kristu. Ta je pro křesťanskou víru i teologii naprosto klíčová. S Ježíšovou otázkou „za koho mě pokládáte vy?“ (Mt 16,15) nemůžeme být nikdy hotovi; vždy znovu volá po nové odpovědi, srozumitelné pro současného člověka a zároveň věrné evangeliu.

Petr Gallus nastiňuje základní dilema, v němž se křesťanská teologie nachází, má-li hovořit o Bohu. Na jedné straně o něm tvrdíme, že je věčný, tedy neměnný. Představme si Boha, jehož slovo dnes platí, a zítra už ne, který může svou lásku k nám přehodnotit a nahradit ji třeba lhostejností, nebo který se dokonce může proměnit v něco jiného, případně rovnou zaniknout. Právem bychom takovou bytost odmítli za Boha pokládat. Podobal by se spíš pohanským božstvům různých mytologií, která se ve své nestálosti a vrtkavosti až příliš blíží člověku. Sotva bychom mu mohli důvěřovat a pokládat ho základ našeho života i celého světa.

Na druhé straně ovšem o témže Bohu vyznáváme, že není chladně odtažitý, statický a netečný, ale je naopak živý – a k životu nepochybně patří také změna. Ve své lásce se zajímá o tento svět, pečuje o své stvoření a doprovází člověka na cestě dějinami. Ale nejen to – tento Bůh do dějin nakonec sám vstupuje, opouští svou věčnost, stává se jedním z nás, bere na sebe úděl konečné, omezené a zranitelné bytosti. V Ježíši z Nazaretu sebe snižuje, trpí a umírá.

Jak tento rozpor vyřešit? A může vůbec Bůh zemřít? Tradiční teologie, opírající se o závěry starocírkevních koncilů, odpovídá, že Bůh na kříži samozřejmě neumírá; umírá pouze Ježíšovo lidství, zatímco božství zůstává smrtí nedotčeno – a vlastně nejen smrtí, ale vůbec vším utrpením. To ale znamená, že vtělení Božího Syna nebylo důsledné. Bůh si trvale uchovává jakýsi odstup, a lidský osud Ježíše z Nazaretu tak do Božího života vlastně nezasahuje. Bůh a člověk zůstávají vedle sebe, odděleně, jako dva protikladné principy, které spolu nemohou mít nic společného. Není ale pointou Ježíšova příběhu právě to, že Bohu nic lidského nezůstává cizí? A hlavně: Nepatří k samotnému srdci křesťanské víry přesvědčení, že Bůh není lidskému utrpení vzdálen, ale sám na sobě je zakouší? Právě tím, že vstupuje do naší bídy, nás z ní nakonec může vysvobodit! Autor přesvědčivě ukazuje, že to není nauka o Kristu, která se musí abstraktnímu postulátu Boží neměnnosti podrobit, ale právě naopak: Kritériem a východiskem našeho myšlení o Bohu musí být příběh Ježíše Krista. Nový zákon nám ovšem zvěstuje Ježíše – vtěleného Boha, který trpěl, byl ukřižován a byl pohřben. Co z toho pro naši představu o Bohu vyplývá? 

Teologie si v posledních desetiletích uvědomuje, že mnohé její problémy zůstaly po dlouhou dobu nerozřešeny proto, že nevzala dostatečně vážně trojiční podobu křesťanského Boha. To zní na první pohled překvapivě – vždyť svatá Trojice je pevnou součástí křesťanské věrouky. Současně ovšem můžeme pozorovat, že je někdy vnímána jako nepotřebná a odtažitá spekulace, bez níž se víra snadno obejde. Také v teologii samotné byla nauka o Trojici dlouho izolovaná od ostatních věroučných článků a nedokázala je plodně ovlivnit. Dnes se ukazuje, že to byl omyl: To, co jsme možná vnímali jako zbytečnou zátěž, je nám dnes velikou pomocí k hlubšímu porozumění různým tajemstvím víry. Také Petr Gallus koncipuje svou christologii trojičně, což mu umožňuje do nauky o Bohu zahrnout zdánlivý protiklad: Bůh je věčný, zůstává stále Bohem, ale současně je dynamický a schopný změny. 

Do teologické diskuse zavádí Gallus pojem Boží akomodace – tedy schopnost přizpůsobit se druhému, a přitom pořád zůstat Bohem. Tato akomodace je již součástí vnitřního života svaté Trojice. Není umenšením jeho božství, ale naopak jeho naplněním. Ve vztahu k nám, lidem, šlo Boží přizpůsobení tak daleko, že na sebe druhá osoba Trojice (nikoli tedy „celý“ Bůh) vzala lidskou smrt. Právě tím ji ale Bůh zároveň mohl překonat – zevnitř, nikoli jen zvnějšku. Smrt přestala být naším posledním nepřítelem, protože byla „relokována“, tedy přesunuta do Božího věčného života. Sice i nadále umíráme, ale naše smrt nevede do nicoty, ale do Boží náruče. 

Gallusovu studii nelze zúžit jen na těchto několik letmo načrtnutých myšlenek. Její záběr je mnohem širší, sahá i do soteriologie (učení o spáse) či do antropologie a eschatologie (nauky o posledních věcech). Stejně tak se nevyhýbá postavení víry v Krista uprostřed současného pluralitního světa. Lze očekávat, že se těmto dalším tématům bude autor v budoucnu podrobněji věnovat.

Ondřej Kolář
foto: pexels.com

Petr Gallus: Perspektiva vzkříšení. Trinitární christologie. Praha, Karolinum 2022, 486 s.