Recenze: Broučku a cvoku přenáramný...

Protože osobní historie teologa Vladimíra Boublíka je zároveň silným otiskem dějin poválečného Československa, českého, křesťansky orientovaného exilu v Itálii a také otiskem dějin měnící se římskokatolické církve. Ta se v dílu a postojích teologů, papežů a účastníků druhého vatikánského koncilu (1962–1965) rozhodla otevřít světu a v teologické oblasti mluvit napříště k lidem jazykem, jemuž budou rozumět.

Vladimír Boublík se narodil r. 1928 v Mokrosukách u Sušice. V devíti letech mu zemřel tatínek, a tak zůstal s maminkou a dvěma bratry sám. I díky přání své matky se rozhodl stát katolickým knězem. Vystudoval českobudějovické Jirsíkovo státní gymnázium, žil v tzv. malém semináři a v r. 1947 maturoval. Stihl ještě nastoupit do prvního ročníku kněžského semináře v Českých Budějovicích. Pokračování jeho studia v Římě, kam měl být poslán svým biskupem Josefem Hlouchem, se ale neuskutečnilo. Vláďa se totiž rozhodl zapojit se se svým gymnaziálním spolužákem, jedním z adresátů dopisů, Radomírem Klein-Jánským, do odbojové činnosti skupiny nazvané Erkvije. Její členové však byli záhy pozatýkáni a v soudním procesu odsouzeni k malým i velkým trestům. Vladimír Boublík dostal dva roky, které si odseděl na Borech a při nucených pracích v kaolince v Horní Bříze. Po propuštění musel zůstat v Plzni a pracovat ve Škodovce, odkud na podzim r. 1951 narukoval k vojenskému útvaru PTP ve Šternberku u Olomouce a na Libavou. Jelikož v něm ale nezhasla touha stát se katolickým knězem a jelikož se předtím dvakrát pokusil neúspěšně o útěk za hranice, 29. února 1952 využil příležitost a jako vojenský vězeň utekl shodou neuvěřitelných okolností – zázrakem – z budovy vojenské vazby a vydal se na cestu za svobodou. Po strastiplné cestě po Moravě a Čechách se mu podařilo přejít celé východní Německo, dojít do západního Berlína a posléze se dostat do československé kněžské koleje Nepomucenum v Římě. Po studiu na Lateránské univerzitě a necelých dvou letech kaplanské služby v Jižních Tyrolích si ho zpět do Říma vyžádal jeho profesor, rektor Lateránu Mons. Antonio Piolanti a jmenoval ho svým asistentem. Díky Piolantimu mohl Vladimír Boublík dokončit doktorát, učit a později se stát řádným profesorem, v r. 1972 dokonce děkanem Teologické fakulty papežské univerzity. A hlavně se mohl pustit do teologického díla, které je dodnes v lecčem výjimečné.

Kniha 89 dochovaných dopisů, jejichž adresáty jsou Boublíkovi spolužáci Jan Šíma a Radko Klein-Jánský, jeho maminka, rodina a ostatní přátelé, pokrývá období od r. 1946 do jeho smrti v r. 1974. Boublík se v dopisech dotýká různých témat: Své cesty za kněžstvím, svých pochybností, svých lásek, svého útěku, své práce na univerzitě, každodenních starostí, politické situace ve vlasti před a po r. 1948 a živě se zajímá o osudy těch, kteří zůstali v Československu nebo jako on odešli do exilu. Dopisy doprovází úvodní obsáhlá studie o jeho životě a bohatý poznámkový aparát, který čtenáři pomáhá s pochopením dané doby. Stěžejními tématy jeho myšlení je Boží předurčení, otázky spásy, smrti a věčného života. Celým jeho teologickým dílem i dopisy prostupuje to, co ve svém krátkém životě (zemřel ve 46 letech) hledal a po čem toužil – láska. I tu nakonec potkal. Poslední paradox jeho života se naplnil 25. září 1974, kdy se jeho život završil; ne však v milovaném Římě, nýbrž v prostém pokoji klatovské nemocnice a na malém venkovském hřbitůvku ve Zbynicích.

Kniha, která vychází dvacet tři let poté, co se jeho dopisy objevily, je důležitým svědectvím o člověku, o tehdejší době i o nás samých.

Zdeněk A. Eminger, teolog
foto: pexels.com

Vladimír Boublík: Broučku a cvoku přenáramný. Dochovaná korespondence z let 1946–1974. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2022, 336 s.