Recenze: Bože můj, co s tím?

(ČB 6/2021) Aleš Palán, novinář a spisovatel, je znám už větším počtem svých knih; vydařené dílo //Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři// jsme recenzovali v ČB 7+8/2018.

Tady v té, zatím poslední knížce, kde jsou také vtipné a půvabné ilustrace Jana Hrubého, se ukazuje jiná autorova stránka. Mám na mysli jeho smysl pro humor. Humor, který je jemný, citlivý, který není samoúčelný, má naopak dost hluboký význam. Myslím, že už sám název knížky tuto moji tezi potvrzuje.

Radit Pánu Bohu? Nu ano, leccos by přece mohlo být na světě lepší! A kdo jiný to má zařídit?! Jenomže tak jednoznačné rady v knížce zase nejsou. Spíš je to taková směsice – trochu opatrných doporučení, co vylepšit s ohledem na to, co my tady, na tom našem světě hatíme, ještě víc však se chce Aleš Palán se svým Bohem poradit. Nebo mu něco svěřit. To, co mu dělá mezi námi lidmi starost. Co děláme zkrátka blbě. Je to výstižné a člověk se u toho baví, občas se musí zasmát. Ano! To je ono!

Těch nápadů je tady plno, přesně čtyřicet. Tak jen namátkou…

Bože, nespletl ses, když jsi kromě nakažlivosti zívání zařídil i nakažlivost vzteku a agrese? Proč když v koloně na dálnici začne troubit první hulvát, za chvíli už jich troubí deset?

A proč naopak mírný úsměv nakažlivý není? Co úsměv, ale jak je to se smíchem? K čemu jsi nám udělil tuhle výjimečnou schopnost? Co to vůbec je, smích? Je to moc dobrý dárek, léčivý. A zvláště tehdy, když se dokážeme zasmát sami sobě. Když poznáme svou nedůležitost. Otče na nebesích, kéž bychom pozvedli zrak k nebesům, abychom si uvědomili svoji nepatrnost. A abychom zaslechli, jak se nám smějí hvězdy…

Řekni nám, Bože, proč tak lpíme na zítřku? Proč tam směřují naše přání, naše snaha? „Na velkou oslavu se chystáme týdny, na svatbu měsíce, Vánoce se nevyhlížejí v adventu, ale už někdy v září. Zítřek jako droga.“ Co kdybys nám, Bože, zítřek vzal a z toho „teď“ udělal „teď poslední“?

Nadchla mě stať o ďáblu. Autor na něho opravdu věří. Náš svět je duální; když je světlo a tma, pravda a lež, život a smrt, je taky Bůh a ďábel. Víte, jak vypadá ten jeho vrcholný kousek? Přesvědčil nás o své neexistenci. A cože to na nás ušil? Naši úzkost. Ďábel nám bere radost ze života. „Choulíme se v koutku a jsme zlí – na ty, co nás ještě mají rádi, na sebe, na tebe, Pane. Jen na ďábla ne, ten přece neexistuje. A ďábel nás konečně má.“ Víš, co by nám pomohlo, Bože? Kdybys ďábla učinil viditelným. A kdyby ani to nepomáhalo, že bys zařídil, aby někde kolem nás zasmrděla síra. Jen jestli my vůbec ještě víme, jak síra smrdí?

Úplně nejlepší Boží nápad byl, když nám daroval svobodnou vůli. Není tím pádem na všechno sám. My mu všelijak pomůžeme. Třeba modifikujeme rajčata! Kromě tvého nápadu, Bože, dát do nich vitaminy, jsme tam leccos s invencí přidali my. Taky jsme vynalezli trhaviny. „A patent máme na nenávist či genocidu“. Zkrátka vyvedli jsme už všechno možné.

A nakonec – jak je to po tom všem s odpouštěním? Neměli bychom je přece jen udělovat častěji? Neměl bys, Bože náš, tuhle výsadu, kterou jsi nám dal a se kterou my tak šetříme, změnit v povinnost? Jenomže to ty asi neuděláš. Necháš nás, ať si poradíme sami. Dělej každý, jak umíš. Jenže možná by to šlo ještě radikálněji – když to nejde nám, svěříme to tobě. A miřme rovnou do černého – že bys nám, Pane, trochu pozměnil Otčenáš! Stálo by tam po té úpravě tohle: „Odpusť nám mnohem víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ (!) Nebyl by to dobrý nápad?

Jana Plíšková

Aleš Palán: Rady Pánu Bohu, jak vylepšit svět

Praha, Prostor 2020, 193 s.