Průkopnictví a představivost

Jedním z impulzů pro start nizozemského průkopnického hnutí v roce 2008 byly výsledky jednoho tehdejšího sociologického výzkumu. Ten nizozemskou společnost rozdělil na osm skupin na základě životních hodnot, vzdělání či příjmů. Pro protestanty bylo zásadní zjištění, že jako potenciální návštěvníky jejich kostelů průzkum označil pouze lidi ze dvou z těchto skupin. U lidí z ostatních skupin panoval k církvi většinou zcela lhostejný či nevědomý postoj. Místní protestanté si proto řekli: „V evangeliu asi chyba nebude – věříme, že je relevantní a platné pro každého člověka. Jestliže ale naše aktivity mají potenciál oslovit pouze čtvrtinu obyvatel, tak jak by mohla vypadat církev, do které by přišli i ostatní?“

A jsme u toho – otázky „jak by Ježíš své evangelium komunikoval dnes“ nebo „co bychom museli změnit, abychom mohli k nám do sboru pozvat i našeho souseda“ provokují naši představivost. Církev, která si tyhle otazníky pustí k tělu a vytvoří prostředí, ve kterém k nim lze svobodně zkoušet črtat odpovědi, má dobře našlápnuto k nacházení čerstvých a pro nové lidi zajímavých forem svého fungování.

Představivost sama o sobě ale nestačí – potřebuje být teologicky ukotvena. Jak napsal velký německý teolog 20. století Jürgen Moltmann: „K nalezení Kristovy přítomnosti nemůžeme začít u církve a jejího pojetí; musíme začít u události Kristovy přítomnosti, abychom nalezli církev.“
Pro průkopníky toto základní teologické porozumění spočívá v teologii Missio Dei – tedy v přesvědčení, že základem naší misie či evangelizace není naše lidské úsilí, ale že misii má pod palcem sám Bůh. Bůh je Bohem aktivně hledajícím, neodbytně dotírajícím a vytrvale zvoucím na cestu – a my se k němu můžeme jako církev přidávat. Takto „pokřtěná“ představivost se nás potom ptá: „Co má asi Bůh za lubem? Kde se vlastně v našem okolí „děje“ ona Kristova přítomnost a jak bychom mohli přiložit ruku k tomuto Božímu dílu?“

Jsem moc rád za to, že v naší církvi věříme v Boha, který je nepolapitelný, který boří hranice a který svou dobrou a živou přítomností protíná všechny naše smyšlené lidské zdi a struktury. Víra v takového svobodně jednajícího Boha nám zároveň klade provokativní otázku: o jaké poznání Boha a darů jeho Ducha sebe i druhé ochuzujeme, jestliže je náš způsob tvoření církve – stejně jako v Nizozemí – atraktivní či srozumitelný jen pro malou část společnosti?

To je výzva, kterou s sebou přináší hledání nových forem církve. V Česku už pod hlavičkou průkopnictví fungují tři společenství. Pražský Nekostel zve k inspirativnímu setkání všechny, kteří se v kostele cítí nesví. Zbraslavští tvoří komunitu kolem kombinace potravinové pomoci a kulturních aktivit. A v Karviné místní evangelíci prezentují evangelium moderním a srozumitelným způsobem.

Kam nás naše představivost zve dál?

Jestliže vás série článků o průkopnictví zaujala a hledáte více informací, prozkoumejte web https://prukopnictvi.e-cirkev.cz/. A jestli už si dokonce s myšlenkou průkopnictví sami hrajete, napište Romanu Mazurovi (88ME8YUS03ps899nT-M), který má na starosti podpůrnou skupinu pro průkopnická místa – moc rádi od vás uslyšíme nápady a případně nabídneme vhodnou formu podpory!

Jordan Tomeš
foto: Adéla Rozbořilová