Průkopníci zjevení

Biblické dějiny, v nichž se tento pojem stal domovem, jsou nám už totiž velmi vzdálené. Nejde ani tak o čas, jako o dalekosáhlé proměny kultury a mentality. Ale přesto – biblické slovo promlouvá až do dnešních dnů. V této perspektivě se skrze Bibli náhle jeví jako ozvěna slova, které zaznělo před tisíci lety. Jen je umět přečíst… 

Nezaslouží si už proto to slovo být nazváno zjevením? Uvažme, že v Bibli se znovu a znovu píše o tom, jak se Bůh zjevoval od praotců až po Ježíše Krista. Jak bychom o něm vůbec věděli, kdyby se nezjevoval? Skutečný Bůh se zjevuje. Někteří myslitelé proto dokonce tvrdí: Bůh, který se nezjevuje, není. Jde totiž o to, že nikdo nemůže říci, kdo je Bůh, když si odmyslíme stvoření a zjevení. Co si nechává pro sebe, vědět nemůžeme, ale víme to, co zjevil. V tom, co zjevil, zjevil i sám sebe. Proto se také s jeho zjevením pojí jeho přítomnost. A to je důležitější věc, než jak se zdá. Pro koho je Bůh nepřítomen, pro toho ztrácí na pozitivní relevanci. 

Boží mluvčí

Proto se ohlédněme k prorokům, kteří toho mají hodně co říci, pokud jde o Boží zjevení i o Boží přítomnost. Hebrejští proroci byli Boží mluvčí, mluvčí Boha Izraele. A to i za cenu velkých nesnází nebo i za cenu života. Zkusme si jen představit, že tito proroci nejen dali jméno některým prorockým knihám Starého zákona, ale také to byli lidé z masa a kostí – a za proroky je považovali nejen ti, kdo je ctili, nýbrž i jejich nepřátelé.

Proroci byli prostředníci mezi Bohem a lidmi, z nichž většina k takové úloze však nebyla kompetentní. Kde přišli k tomu, co říkali? Někteří američtí vědci se domnívají, že Bibli prostě psali spisovatelé u stolu. Ale těžko vznikla tak košatá biblická literatura během krátkého období. Jen prorok Izajáš žil kolem přelomu 8. a 7. století před Kristem a kniha po něm pojmenovaná je doložena až někdy kolem roku 200 před Kristem. Od Izajáše samého z ní pochází jen malá část. Co on sám zažil například podle chrámové vize z 6. kapitoly, patrně sám také pověděl sobě blízkým lidem, kteří to zaznamenali nebo alespoň to začali tradovat. Ale že by si to Izajáš sám vymyslel? 

Izajášova chrámová vize je zvláště vyhraněným případem vizionářství. Vizionářstvím rozumějme zvláštní stavy vědomí, za nichž proroci zakoušeli nadvládu intuice nad vědomou myslí. To, co zakoušeli, bylo pro ně samé jistě natolik závažné, že to nepovažovali ani za iluzi ani za výmysl. A jejich zkušenost se proměňovala ve slova, která dávala dobrý smysl. Proroci vystupovali před druhými, a to i veřejně, jako ti, k nimž Bůh mluví a jejich duše převádí Boží řeč na lidskou, aniž by oni sami tomu vládli. Byli přesvědčiví sami pro sebe i pro druhé. V tom se také projevovala jejich síla.

Zjevení v Bibli

Přestal se pak Bůh zjevovat? To je velmi těžká a stará otázka. Nyní si alespoň uvědomme, že Boží slovo není podrobeno přírodnímu času, a tak platí stále. Jen mu rozumíme často jinak než lidé dříve, anebo i jinak sami mezi sebou.Od působení proroků v dějinách Izraele vedla dlouhá cesta – a na jednom z vrcholů té cesty se nachází vytvoření souboru prorockých spisů jako spisů vycházejících ze zjevení. Ale o zjevení se píše i v Pentateuchu. Odtud byl pak už jen krok k tomu, aby nejen obsah biblických knih byl pokládán za zjevený, ale dokonce aby za zjevení byla považována Bible sama. Toto pojetí pevně zakořenilo v tradici křesťanské nauky. 

A tak by nás nemělo překvapovat, že především Bible sama o vlastním významu zjevení vypovídá. Jen je nanejvýš nesnadné si tento význam vyložit dopodrobna. Můžeme ale poodložit abstraktní pojem zjevení a pátrat v Bibli, co třeba znamená, když prorok říkal: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Byla to pro něho událost, kterou si nepřivodil. Událost slova, které si nevymyslel. K takovým jednotlivým výpovědím se obecný pojem zjevení nejvíce blíží. Zjevením se něco vyjevuje, jev zdůly vyvěrá, a tím o sobě dává vědět sám Bůh. Čteme prorocká slova – a ta nás odkazují k prorocké zkušenosti.

O této zkušenosti můžeme přísně vzato mluvit jen hypoteticky, ale s důvěrou, že nám prorocké spisy nechtějí něco nakukat. Pokud je vezmeme vážně, můžeme si uvědomit jednu závažnou okolnost. Bůh se podle Bible nezjevuje jako herec na pódiu před diváky, přikovanými ke svým sedadlům. Zjevuje se pro lidskou mysl, aby proměnil lidské smýšlení, ale i jednání. Jeho zjevení jsou čitelná tak, jak je kdysi lidé zaznamenali. Některá zjevení, jako třeba zjevení Elijášovi na Chorébu, jsou sice součástí košatého příběhu, ale to proto, že se v nich prolíná řada vrstev, a přitom motiv setkání proroka s přítomným Bohem je tu zpodoben velmi jemně. Kdo čeká, že se Bůh zjevuje na způsob: „Podívejte, jaký jsem, tady mne máte,“ musí se nutně zklamat.

V dějinách křesťanství, v nejrůznějších epochách, se vynořovaly osobnosti, které se považovaly za proroky. Sám mám ve zvyku mluvit o „postprofétii“, abych naznačil výraznou přerývku. Hlavně bych rád upozornil, že proroci Izraele představují velmi zvláštní veličinu, jíž křesťané, ale i židé a muslimové za myšlenku zjevení vděčí. Pro křesťany je tak důležitá, protože s ní především spojují Ježíše Krista jako jedinečný vrchol dějin zjevení.

Člověk se zjevujícímu se Bohu odcizuje

Pro samu otázku zjevení je tedy biblická literatura výchozím zdrojem, který potvrzuje víru ve zjevujícího se Boha. Už to může pro křesťanovu mysl stačit. Ptáme-li se ale na jiné formy Božího zjevení, je na místě opatrnost. Máme přece co do činění se starodávnou otázkou. Jen by nás opatrnost neměla zcela brzdit. Pokud někdo své nečekané a třeba i lékařsky nevysvětlitelné uzdravení považuje za projev vůle Boží, a tedy za jakousi formu zjevení, má k tomu oprávnění s připomínkou Ježíšových činů uzdravení. Pokud se vedle toho někomu nabízí hledat zjevení v přírodě, dostává se do nebezpečí pošetilosti. Proč nějaký krásný přírodní výtvor nepovažovat jen za Boží dílo, ale i za Boží zjevení, by měl řádně vyložit. Vždyť moderní člověk ničí přírodu, jak jen může, odcizuje se zjevujícímu se Bohu – takže spíše by za Boží zjevení bylo možné považovat to, jak se příroda brání, a jak i přesto žije podle svého. Tím promlouvá do současnosti.

O zjevení tu ale uvažuji stále jen vzhledem k prorokům. Proroci nepodávali „informace“, ale poselství, a tímto poselstvím se s lidskou myslí setkával sám Bůh. Mysl probouzel a ona se začala nově k němu vztahovat. Proto je zjevení vhodné vykládat ne jako vyvolávání monstrózních výjevů, ale spíše jako probouzení obsahů vnitřního života, a to s praktickými důsledky.

Jiří Hoblík, kráceno, mezititulky redakční
foto: wikipedia.org