Proti odcizení dotekem

Dole u řeky pak stojí evangelický kostel, kde byl David pokřtěn, konfirmován, oženil se tam a byly tam pokřtěny jeho čtyři děti. Je třeba zmínit taky plácek na fotbal, i ten má velkou roli. A nakonec – v docházkové vzdálenosti jsou ještě dvě důležité restaurace, kde se Davidův mladický život taky formoval – restaurace U báby a Na kovárně. 

V čase studií na architekturu tohoto slovutného architekta nepřijali, asi v souvislosti s politickou profilací tatínka; vystudoval tedy pozemní stavby na stavební fakultě ČVUT a po čtyřech letech přestoupil na obor architektura na Akademii výtvarných umění. 
Nekonvenční přístup k životu, který od osoby Davida Vávry nelze odpárat, má možná i jakýsi genetický základ v rodině. Když mu bylo asi šest let, jeho babička ho shodila oblečeného a v holínkách z loďky doprostřed orlické přehrady. Prý aby ho připravila na mezní chvíle života. 

Vy jste školu dokončil ještě za socialismu, co jste tenkrát dělal za práci? 

Končil jsem v roce 1983, pak jsem ještě strávil půl roku na stáži v Paříži a pak rok na vojně. Moje první zaměstnání, to bylo Družstvo pomoci stavebníkům, DRUPOS. Ale nějaké výsledky mé práce nebyly valné, nebyly moc vidět. 

A co bylo to první, čím jste začal být na veřejnosti vidět? Architektura, nebo spíš herectví? 

Člověk se známým stává spíš jako herec, to je tak ve společnosti dáno. Věci pomíjivé jsou víc žádány než to, co zůstává. Ale počátky byly úplně spontánní, v mém životě všechno vznikalo takovou požehnanou náhodou. Když nám bylo 14, řekli jsme si s Milanem Šteindlerem, že pro spolužáky na oslavu nějakých narozenin připravíme divadlo. Já sám jsem do divadla s maminkou chodil hodně, tak jsem o tom Milanovi vyprávěl a on to začal se svým darem komičnosti přehrávat, stejně kvalitně jako byl ten originál. Měli jsme tři vzory, Járu Cimrmana, Vodňanského a Skoumala a pak taky Ctibora Turbu. Ale dost rychle jsme zjistili, že v sobě něco tvůrčího máme, že nemusíme jen kopírovat. Když nás pak z jednoho večírku maminka s babičkou vyhodily, začali jsme hrát už na veřejnosti, na Dobešce.

Vaše architektonická dráha je lidem zrovna tak velmi známá a my bychom s ohledem na téma čísla měli mluvit spíš o tom. Naše téma se nazývá „přirozenost a umělost“. Umělým světem jsme obklopeni čím dál víc, kde by byla ale nějaká hranice? Co je ještě přirozené, a co už ne? Jak se na to díváte vy? 

To je otázka na seminární práci! Já na to neumím odpovědět jednou větou, aniž bych si nekladl tisíc jiných otázek; je to strašně složité. V tom umělém světě jde vlastně o téma odcizení. Odcizíme se třeba tak, když žijeme ve virtuálním světě, bez dotyků. Ale já se věcí dotýkat chci – slovem, rukou… Komunikovat s druhými pořád jen přes obrazovku, to nepřináší štěstí. Určitě nechci být mravoučný, ale úplně tomu způsobu žití nerozumím. Nenaučil jsem se to. 

Souhlasil byste s tezí, že přirozené je opravdu jen to, co je bez člověčího zásahu? Vyrostlý strom? 

To už ale téměř nenajdeme, ne? Na ten strom stejně padají naše kyselé deště, tak co s tím? Člověk je tu od toho, aby to živé obhospodařoval a jde o to, zda to dělá dobře, nebo špatně. Na druhou stranu – naše planeta toho hodně unese. Žijeme na zmařených osudech našich předků. 

Když se tedy budeme držet té architektury, dá se i tam říct, co je přirozené, a co umělé? A je to přirozené správné a umělé nesprávné?

Já bych byl nerad ten, kdo ty hranice vytyčuje. Dříve měl člověk stavební prostředky, které byly opracovány jeho rukou. A těmi prostředky dokázal tvořit dost harmonické věci. Nynější technologie jsou sice tak geniální, že člověk vytváří obrovské hmoty, ale dotek ruky se vytrácí. Dokonalé přístroje udělají téměř kilometrové baráky, jenže na tom kilometru už není to, co bylo v té cihle, které se člověk dotýkal, nebo v tom opracovaném kameni. Takže je tady možnost, že ten prostor bude umělý, že nebude naplněn duchem. Ale když s těmi moderními prostředky zachází opravdový tvůrce, pořád může vzniknout prostředí, které člověka inspiruje. To se ukáže vývojem – co nebude životaschopné, to zanikne. 

Zanikne? Ale co ty nové, naprosto nepatřičně čnějící baráky ve staré hezké zástavbě, nebo moderní obrovské domy typu nákupních center, taky převyšující všechno kolem? Ty přece nezaniknou? Investor chce na pozemek nacpat co nejvíc metrů, a otázka je, jak se zachová ten architekt. „Jede“ v tom s ním?

Ano, první otázka je zodpovědnost architekta. On by měl mít svědomí. Měl by tvořit tak, aby se zpětně na to svoje mohl podívat. Neměl by dělat to, co je proti jeho mysli, proti svědomí. A to druhé – je tady zažitý názor, že každý investor je zločinec. To je prosím chybné. Investorům my dnes musíme být vděčni! Oni obětují své peníze a riskují, že se jim nevrátí. I když je taky pravda, že se dělají domy o dvě až tři patra větší, protože investor potřebuje o ty tři patra vydělat víc, což je na první pohled vidět. Zároveň už jsou dnes investoři, kteří tohle dělat nechtějí. Takže není prostě jen jeden pohled – takhle je to dobře, takhle je to špatně. Taky platí, že to staré hezké prostředí nemusí být hezké pro všechny a mělo by být jasné, že to, co nahradí to staré, má být lepší.

Nicméně ta teze, že architekt má být spokojen, když se podívá zpětně na svůj výtvor, ta prostě nemůže bohužel vždycky platit, ne? 

Musí se mluvit o konkrétních příkladech. Ale je pravda, že ego architekta existuje. Jsou tací, kteří nesplní požadavek, který se od nich očekává; vezmou peníze a postaví věc, která je prodloužením toho jejich ega. Jenomže přesto se ta stavba může stát podstatnou součástí dějin architektury! A vývoj posune dál. Lidé se obávají, co architekt spolu s investorem vyvedou. Já se ale spíš obávám toho, co společnost architektovi s investorem nepovolí. Chci říct, že v Čechách mi velice chybí odvaha. Lidi vloží daleko víc energie do toho, aby něco nebylo, než aby něco bylo. Na začátku každé větší realizace je ze strany veřejnosti hrozně moc negace, takže odvážná díla nemůžou vzniknout. A stačí přejet hranice do vyspělejší demokracie, která nebyla přerušena bolševismem, a vidíme, že současná architektura je hrdý partner architektury historické. To mrtvolno, které s sebou někdy stará architektura nese, se může tím novým negovat, protože tak se dodá funkce, kterou nynější společnost potřebuje. Nemůžeme žít jenom v historických kulisách starých romantických městeček. Vždycky to tak bylo – to nové vstupuje direktivně, bouraly se domy, ulice, i celá města, aby současný život mohl vzniknout.

A co kostel? Myslíte, že vzhled kostela může nějak ovlivňovat naši spiritualitu? 

Naši spiritualitu může ovlivnit cokoliv! Od lavičky po palác. Není nijak dáno, že se to týká jen kostela. Nicméně musím říct, že ve světě, i u nás, vznikají stovky nových kostelů a jsou to úchvatné stavby! Je v nich odvaha a současně i jakási pokora. Působí leckdy lépe než romantizující stavby přelomu 19. a 20. století, což se ale nás evangelíků moc netýká, nás se týkají spíš jisté duchovní elektrárny, co se stavěly pod heslem „pryč od Říma“ ve dvacátých letech; příliš strohé stavby, tak strohé, že už té radostné zvěsti, evangeliu, vůbec nemůžou odpovídat. Barva v kostele byla ve dvacátých letech zločin! Když jsem já někdy dělal nějaký protestantský prostor, třeba ve sboru v Modřanech, vždycky jsem se snažil, aby ta radost, která je nám dávána otevřenou Boží dlaní, v tom byla znát. 

Myslíte, že je dnes něco, čeho by se měl architekt při tvorbě nového kostela vyvarovat? 

Tak zaprvé – nikdy neplatí žádná daná koncepce, nikdy neplatí pravidla! Máme před sebou sbor, který se sám svobodně rozhodne, že mu současný stav už nevyhovuje, a zvolí si architekta, kterému důvěřuje. Na druhou stranu chápu, že mohlo být třeba nějaké hnutí, které určitou svoji estetiku mělo. Jednoduchou, účelnou, se kterou si vystačili po několik generací. Typický příklad je židovská komunita třicátých let v Izraeli. Přišli třeba ze zdobné Haliče a najednou dokázali žít takhle. Najednou jim stačil bílý prostor, který dokázali naplnit svým tvůrčím duchem bez zbytečných a zatěžujících kudrlinek. 

A ještě něco na závěr. Neříkáte si někdy, že toho děláte moc a že byste už pomalu mohl třeba s něčím skončit? 

To já si říkám furt! Například na Dobešce už hraju jen jednou za měsíc. Barák sem tam vymyslím, ale zvolna. A je mi vlastně jedno, jestli se potom ten dům opravdu postaví. Největší radost totiž je, když se to vymýšlí. Ale paradoxně, kromě té radosti, že to mám hotové, je v tom najednou jakási prázdnota. Je to něco jako stav po maturitě. Je to prostě hotové a najednou nic…

připravila Jana Plíšková

foto: archiv respondenta