Prospějí církevní restituce nebo uškodí?

Český bratr 2/2013.

Co vidíte pozitivního či negativního na prosazení zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi? Přispěje zákon ke svobodné práci církví, k uklidnění ve společnosti a zvládnou církve změnu podmínek, které byly nastaveny komunistickým režimem po roce 1948?

Martin Fendrych, komentátor časopisu Týden

Nejprve expozice: ten zákon poslanci přijali 23 let po sametové revoluci. Nebo přesně řečeno, ten zákon se teprve takto pozdě rozhodli politici protlačit.Kdyby se stát dokázal s církvemi vyrovnat dejme tomu do pěti let po roku 1989, zřejmě by to veřejnost brala jako samozřejmost a „církevní restituce“ by nevyvolaly takový odpor většiny veřejnosti. Jenže tehdejší politici takový zájem neměli, nejen u komunisty zabaveného majetku nechali věci být. Zřejmě záměrně.Negace pozdního přijetí jsou zřejmé. Zem nezažívá dobrou ekonomickou dobu. Jsme neustále přesvědčováni, že smyslem života je ekonomický růst, to je dnešní Moloch na druhou. Jenže místo růstu přichází ekonomické zakrsání. Zdražuje se všecko a rapidně, zvyšují se daně, lidé mají méně na útratu, větší strach o budoucnost.V takové době a se skoro čtvrt stoletým odstupem od převratu, od pádu bolševického režimu, byl náhle a dost nečekaně odhlasován Senátem vrácený zákon o nápravě některých majetkových křivd... Nekřesťané, nevěřící, ale i některé ženy a muži v církvích, to vnímají jako novou křivdu: teď, když nám vláda utahuje opasky, pošle 134 miliard církvím, které tvrdí, že mají žít v chudobě...Církve, kterých se vyrovnání týká, jsou poškozeny, vyvolávají odpor. Ten souvisí ještě s jednou okolností. Vláda nejen není oblíbená, ale obecně není považována za poctivou. Je masivně podezírána ze spojení s všelijakými šejdíři, kteří mají díky konexím snadný přístup ke státním zakázkám a ještě své služby předražují. Neustále se mluví i píše o ukradených stamiliardách. A ta samá vláda náhle protlačí „církevní restituce“.Negativní dopad má i to, že církve dojdou jakés takés majetkové spravedlnosti, ale mnoho jednotlivců, soukromníků, rodin stále ještě svoje majetky nebo náhrady za ně nedostalo. Církve je jakoby předběhnou. Ani to nebude odpuštěno. Pokud k nim skutečně dojde, dvě věci budou dobré. První: stát nemá držet zcizené majetky. Ani desítky let poté, co byly zcizeny. Z pohledu práva je vyrovnání s církvemi v pořádku. (Nehodnoťme techniku věci.) Druhé pozitivum: mnoho majetku leželo nesmyslně 23 let ladem. Nebyl jasný vlastník, nedalo se s ním hnout. Pokud zákon začne skutečně platit, pak se majetky odblokují a začnou zase sloužit svému účelu.Věřme, že církve majetku i peněz využijí ne pro sebe, ale pro potřebné.

Pavel Černý, kazatel Církve bratrské v Praze a emeritní předseda Rady církve bratrské a Ekumenické rady církví

Na vyrovnání státu s církvemi je možné se dívat z různých perspektiv a úhlů. Jedním pohledem je otázka spravedlnosti. To, co bylo ukradeno, má být vráceno. Je mi velmi líto, že politická a mediální masáž deformuje pojetí spravedlnosti. Nejen církve, ale všichni okradení mají dostat to, co jim patřilo. Pokud nebudeme akcentovat důraz na spravedlnost, těžce se proviňujeme na současné generaci i na generacích dalších. Zpochybňování vrácení ukradeného je těžkým morálním selháním, které úmyslně rozmazává hranice spravedlnosti a učí další lidi, že je možné beztrestně krást a loupit. Církve se velkoryse vzdávají asi 2/3 majetku a vrací se jim pouze třetina ukradeného. Církve nepožadují odškodnění za šedesátileté zadržování majetku.  Vyrovnání státu s církvemi je určitým zmírněním křivd z doby vlády komunismu. Je to gesto, které naznačuje, že se tehdejší režim zachoval hanebně, když likvidoval diakonie a charity, když zavíral do vězení a pronásledoval křesťany, kteří sloužili druhým. Tzv. restituce konečně po dvaceti letech nesnadných jednání pomohou nastavit nové a transparentní vztahy mezi státem a církvemi, které je třeba postavit na základě modelu kooperace a nikoli finančního sepjetí. Je směšné, když ti, kteří kradli, se starají o to, jestli církve budou umět s vráceným nakládat.Pozitivem je také pomoc hospodářské situaci naší společnosti. Vyrovnání povede ke zrušení blokačního paragrafu, uvolní majetek po mnoho let ležící ladem a dá předpoklady k jeho využití. Vlastník vždy zachází s majetkem lépe než státní organizace. Uvolnění majetku povede k vytváření nových pracovních míst a bude prospěšné pro ekonomiku státu. O rozlomení komunistického zákona o hospodářském zabezpečení církví se jedná dvacet let. Návrhy se zaměstnávaly vlády, ministerstva, ekonomové, politici, ale také i pracovníci církví na úkor svých jiných úkolů. Je zřejmé, že je možné se na vyrovnání státu a církví dívat také pohledem negativním. Naše komplikované dějiny vyvolávají nejrůznější reminiscence. Středověká církev se často proviňovala hromaděním majetku, okázalou nádherou, která silně kontrastovala s chudobou mnohých. Silná rekatolizace pobělohorského období zasadila do našeho národa negativní hodnocení většinové církve a jejího sepětí s habsburskou monarchií. Ještě dnes mají lidé strach z bohaté a mocné církve. I když tyto obavy jsou v dnešní Evropě dost zbytečné, někteří je stále živí. Mediální obraz církve je velmi poničený. Dořešení restitucí kreditu nepřidá, ale také neubere. Důležité je, jak budu církve žít a sloužit společnosti po přechodu na samofinancování.

Připravil Bronislav Matulík (převzato z časopisu Brána 1/2013, str. 34, www.i-brana.cz)