Promluva synodního seniora na Bílé hoře

28. ledna 2021
Promluva synodního seniora na Bílé hoře
28. ledna 2021 - Promluva synodního seniora na Bílé hoře

(ČB 12/2020) Je nám líto těch, kdo zde umírali a zemřeli. Je nám jich líto bez ohledu na to, zda na sobě měli tu, či onu uniformu, zda vyznávali tu, či onu konfesi.

Neznáme jejich životní příběhy, jejich tváře si neumíme představit.

A přesto se nás dotýká, co se zde stalo, také v neděli, před čtyřmi staletími.

Ještě dnes je ta událost palčivá. Je děsné, když člověk zabíjí člověka, nadto, když ten, kdo se hlásil ke Kristu, zabíjel jako svého úhlavního nepřítele toho, kdo se hlásil k témuž Kristu. Ostatně Kristova slova jsme před chvílí slyšeli, Ježíš se modlil k Bohu, aby v něm všichni jedno byli (Jan 17). On podporuje život, on žádným slovem ani činem nikoho neponížil a neponižuje; naopak, sám sebe ponížil, abychom v něm, my všelijací lidé, právě život měli.

Bolí nás takové zneužití Kristova jména stejně jako každé další zneužití jeho jména v dějinách; ono se to v nás kdesi propojí, prosákne, a nám dojde, že za hrůzami antisemitismu a holocaustu stáli také ti, kdo v byli v jeho jméno pokřtěni.

A s pokorou a lítostí také myslíme na ty, kterým důsledky Bílé hory přinesly utrpení. Ať to byla násilná rekatolizace našich zemích, nucená emigrace, poprava 27 osobností, konfiskace majetku, či strašná, dlouhá válka v Evropě, která pustošila a ničila vše dobré.

Co činit, aby se to neopakovalo? Kdy nám hrozí, že se Kristu a jeho evangeliu zpronevěříme?

Hrozí nám to tehdy, jednotlivcům i církvi, když nás opanuje či omámí touha prosazovat evangelium jinou mocí než mocí Ducha svatého.

Těch jiných mocí, s nimiž je lákavé a mámivé dobrou zprávu šířit, je více. Nedokážu vyjmenovat všechny. Určitě však mezi ně patří moc státu, tedy moc politická, také moc vojenská nebo obecně moc toho, kdo má silný vliv.

Před tím se musíme varovat. Nelze si k šíření naděje a lásky vypůjčit moc, která hledí na svůj prospěch. Nelze si k šíření pravdy a úcty k člověku vypůjčit moc, která působí skrze nenávist k lidem jiné rasy, k lidem jiného náboženství, k lidem jiného pohlaví, k lidem jiné sexuální orientace.

Nelze si k šíření informace o odpuštění vin vypůjčit moc, která užívá strach. Třeba strach před těmi, kdo jsou slabí, kdo se právě ocitli v nouzi a potřebují pomoc. Vždyť, a to je ten protiklad, právě těm, kdo jsou slabí, je Kristus přítomen, je potěšuje, posiluje a hledá, kdo by se k němu přidal a pomohl.

Za chvíli odhalíme kříž smíření. Ve chvíli, kdy si připomínáme minulost, buďme o to více vděčni za to, že v přítomnosti spolu v naší zemi žijeme, myslím nyní církve a náboženské společnosti, ve vzájemném respektu. Současné vztahy jsou na úrovni, na jaké, myslím, dosud nebyly.

Respektujeme se, společně nadále pracujme, jako se to například daří v kaplanských službách ve věznicích, armádě, nemocnicích; jako velké bohatství hýčkejme hustou síť důvěry, síť, která je utkána nesčetnými osobními vztahy mezi lidmi různých vyznání.

Nechť nás tento symbol upozorňuje, že to tím nekončí. Že o dobré vztahy je třeba pečovat, modlit se za sebe navzájem, přát si dobré věci. Abychom i v teologickém úsilí krok za krokem směřovali k tomu, abychom jedno byli i u Kristova stolu; ono nás to jednou čeká, to ano. Ale abychom se toho, pokud možno, dočkali už zde na zemi.

A takto spojeni abychom bránili tomu, aby se i dnes náboženství zneužívalo jako zbraň v boji o naši pozici, o naše vítězství. Děje se tak na různých frontách. Může to být v rodině, ve sboru či farnosti, ve společnosti a také v bojích v Náhorním Karabachu a na dalších a dalších místech této planety.

Kristus se za nás posvěcuje, abychom i my byli vpravdě posvěceni. (J 17,19)

Předneseno 8. 11. 2020 na Bílé hoře.