Proměňovat skutečnost

„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě…“ Slovy áronovského požehnání z knihy Numeri 6,24–26 se často uzavírají evangelické bohoslužby. Farář tato slova pronáší s rozpřaženýma rukama, jakoby dlaněmi vytvářel teleskopický talíř, který požehnání nasměruje ke všem členům sboru. Mohl by mít ruce připažené nebo pokrčené dopředu s dlaněmi vzhůru v prosebném gestu. Ale lidé prý mají raději ten teleskop.

Když se slaví večeře Páně, jdou obvykle do kruhu kolem stolu Páně také děti. Pokud sbor nepatří k těm nemnoha, které se rozhodly vysluhovat večeři Páně i malým dětem, zbyde pro nekonfirmované požehnání: vysluhující jim položí ruku na hlavu nebo na rameno a nad jejich vyděšenýma očima prohlásí nějakou stručnou variaci na áronovské požehnání.

Když je něčeho hodně, řekneme, že je toho požehnaně. A požehnání se pronáší ve zlomových okamžicích života, jako je svatba, ordinace k nějaké duchovní službě, ale třeba také když se někdo vydává na dlouhou a náročnou cestu nebo má před sebou nějakou riskantní situaci.

Mezi zvěstováním a modlitbou

Všechny uvedené příklady ukazují, že požehnání je zvláštní forma trojúhelníkové komunikace, která se zpravidla odehrává mezi dvěma nebo více lidmi, ale současně se děje mezi lidmi a Bohem. V mnoha ohledech se požehnání podobá kázání nebo důvěrnému pastoračnímu rozhovoru. Ty mohou druhému otevřít netušenou perspektivu víry. Stále však při nich mluvím o Bohu. Bůh je v kázání nebo pastoračním rozhovoru – z hlediska jazyka – předmětem. Z druhé strany se požehnání podobá přímluvné modlitbě. V modlitbě mluvím s Bohem, připomínám si jeho skutky a sám mu něco říkám – ať už vyzrálými formulacemi, koktavými pokusy, nebo nevyslovitelným lkáním (Ř 8,26). Pokud mi v takové modlitbě přijde na mysl také můj bližní – a Bible nás k tomu opakovaně vybízí, pak je to tentokrát on, můj bližní, kdo je – z hlediska jazyka – předmětem modlitby. 

Oproti kázání, svědectví nebo přímluvné modlitbě je požehnání jedinečné tím, že to není ani jen rozhovor o Bohu, ale není to ani jen přímluva za člověka. Požehnání je komunikace s druhým člověkem, v níž ten, kdo žehná, vystupuje na Božím místě. Vystupovat na Božím místě je ovšem nesmírná troufalost – a právě v tom spočívá sláva i riziko žehnání.

Ztělesňovat Boha

Na počátku Bible žehná pouze Hospodin. Prvním příjemcem požehnání je nebeská a mořská havěť (Gn 1,22), po ní následuje člověk (Gn 1,28). Požehnání se týká prosperity, tedy rozmnožování, rozšíření a vlády daného druhu nad ostatními. Je jakousi autorizací autonomie stvoření: To, že se ten, komu bylo požehnáno, rozmnožuje, znamená, že převzal štafetu tvoření nastupujících generací. Jako by Bůh skrze žánr požehnání přenechal část své stvořitelské a záchranné moci člověku. Ten, kdo v Bibli žehná, ztělesňuje ostatním Boha. Představa, že Bůh žehnajícímu přenechává část své moci, odpovídá výjevu, když Bůh přenechal člověku, aby pojmenoval stvořená zvířata. A sám je zvědav, jak to člověk vymyslí (Gn 2,19).

Čarování (se) slovy

Požehnání se v hebrejštině vyjadřuje zvláštní slovesnou formou (říká se jí //jusiv//), do češtiny ji překládáme slůvky „ať“ nebo „nechť“. Není to nezúčastněné oznámení o tom, že něco je nějak, byť by to bylo jako ve zmíněném áronovském požehnání, že „tě Bůh požehnává“. Spíše jde o to, že se tímto požehnáním vytváří nová skutečnost. Ten, kdo žehná, druhým ztělesňuje Boha, a slovy požehnání v tu chvíli vytváří novou skutečnost. Tento „stvořitelský tón“ požehnání ještě podtrhuje nenápadná gramatická okolnost: v hebrejštině nežehnáme někomu, ale někoho. Požehnat někomu (ve 3. pádu) zní spíše jako přidat mu něco k tomu, co už měl předtím. Požehnat někoho (ve 4. pádu) označuje změnu, provedenou na něm samotném. Požehnání se tak podobá aktu doktorské promoce, při níž promotor, vykonavatel této akademické slavnosti, prohlašuje: „Ergo ego … vos doctores creo, creatos renuntio…“, „Já … vás tedy tvořím doktory a prohlašuji za stvořené…“. Ten, kdo byl požehnán, je napříště požehnaný.

Požehnání jako úkol

Taková moc, svěřená člověku, je ovšem vždycky náchylná ke zneužití. O tom, jaká dramata se pojí s požehnáním, svědčí snad nejvýmluvněji příběh praotce Jákoba. Zápas obou Izákových synů o požehnání v Gn 25 a 27 ukazuje, že všichni zúčastnění chápou požehnání jako reálnou moc, kvůli níž stojí za to podvádět a nenávidět. Jákob, který své požehnání z Izáka vymámil (za pomoci mámy) lstí, je v pohledu vypravěče objektivně požehnaný. Přesto jej do konce života bude provázet nejistota. V situaci nejhorší krize, v zápase s neznámým u potoka Jabok (Gn 32,23–33) pochopí, že tato objektivní danost, která mu kdysi bez velké práce spadla do klína, je současně úkol, s nímž nebude hotov do konce života.

Požehnaný jsi Hospodine, Bože náš

K partnerství Boha a člověka, jež se v žehnání odehrává, patří také to, že si člověk vděčně uvědomuje, jak nesamozřejmou troufalostí žehnání je. Proto jeho užívání Bible na různých místech reguluje. Úměrně tomu, jak reálně člověk žehnání chápe, platí pro něho také varování třetího přikázání: „Používat jména Hospodina Boha svého k marnosti nebudeš.“ (Dt 5,11) Výše zmíněné áronovské požehnání, kterým obvykle uzavíráme bohoslužby, má podle Nu 6,23 pronášet pouze Áron a jeho synové. 

Jestliže je dnes pronáší každý, kdo vede bohoslužby, pak vstupuje do starobylé kněžské tradice – a měl by přitom našlapovat po špičkách. 
Partnerství Boha a člověka se v Bibli vyjadřuje ještě jedním, nečekaným způsobem. Na mnoha místech, především v žalmech, člověk žehná Bohu. Trojúhelníková truktura komunikace tím bere za své. Člověk v tu chvíli neztělesňuje Boha pro ostatní lidi, ale stává se Božím protějškem, který Bohu jeho požehnání vrací.

Petr Sláma, učitel Starého zákona na ETF UK
foto: Benfoto, wikipedia.cz