Proč tvoříme Evangelickou církev?

Ale už i v té naší konfesně, národně a zemsky ohraničené Českobratrské církvi evangelické (ČCE) musíme zápasit o „zdravé vztahy“, tedy o to, aby ten vlastní základ naší sounáležitosti nespočíval a nevyčerpával se v osobních sympatiích, pokrevním příbuzenství, podobném hudebním vkusu, totožném politickém názoru, stejném stylu oblékání či v jakékoli povrchní blízkosti, ale ležel hlouběji – ve společné účasti na Kristových dobrodiních, v tom, co apoštolské vyznání nazývá: „obcování svatých“, společenství těch, kdo patří Kristu.

Jsou sbory, kde si jejich členové přijdou popovídat jen mezi sebou. Dorazíte tam na bohoslužby, vzápětí se odvážíte vydat s ostatními na kávu, ale tam se s vámi nikdo nebaví, a když si přisednete k nějakému stolu, tak předstírají, že vás nevidí. To si nemůže dovolit ani neziskovka. To je výběrový klub, který naoko předstírá, že jím není, ale ve skutečnosti si tito „bratři a sestry“ vystačí sami. Dobrá parta.

Pozdravení pokoje

Pamatuji se, jak mi kdysi jedna naše českobratrská evangelička vyprávěla o místě, kde zažila, co znamená „tělo Kristovo“ či „obcování svatých“ – v pařížské katedrále Notre Dame. Při mši, kterou tam jako turistka navštívila, se k ní při pozdravení pokoje srdečně obrátil její náhodný soused, černoch jako hora, a tak pěkně ji stiskl ruku, že měla pocit – ano, tady se děje církev.

Pokud jde o Českobratrskou církev evangelickou, tak málo dbáme na„zdravé učení“, což je novozákonní pojem, a proto snadno spoléháme na„rodinné klany“ či „staré kamarádství“. Kdysi mi jeden z mých katolických přátel, který měl v úmyslu víc poznat ČCE zevnitř a zčásti snad i participovat na jejím životě, upřímně odpověděl: „Vy se v té vaší církvi urodinujete.“

Mezitím se ale naše denominace přece jen proměnila. Stále méně zde hrají první housle staré evangelické rody a čím dál větší důležitost nabývají konvertité, kteří přicházejí z různých prostředí.

Tím spíše se ale máme ptát, proč tvoříme ČCE. Jaká je naše věrouka, jaká je naše pozice v národní pospolitosti, jaká v ekumeně. Abychom se posunuli dál. Nejsme přece jen nějaký pozůstatek těch, kdo se nevejdou nikam jinam. Po pádu železné opony na jisté zdi v bývalé NDR stál nápis:„Kapitalismus nezvítězil. Zbyl.“ Takto bychom asi „naši církev“ označit nechtěli. Kým ale jsme?

Základ o čtyřech vrstvách

Jeví se mi, že ČCE drží věroučně pohromadě tyto věci: (1) věrnost Bibli, (2) historicko-teologická ukotvenost (čtyři reformační vyznání), (3) ekumenická rozpřaženost (vztahy s jinými církvemi u nás i v cizině), (4) pěstování vzájemnosti v rámci ČCE. Ona čtyři vyznání (luterské, reformované, bratrské české) tvoří samy o sobě tak velký závazek, že jakýkoli tým lidí, který by byl pověřen je kriticky domýšlet, by pořád měl co na práci. Ostatně letos si připomínáme 450 let České konfese. Kdo z nás ji četl?

Kdysi platilo, že evangelíci patřili mezi elitu národa, a to nejen intelektuální, ale ve všech vrstvách – neboť jim šlo o poctivost, spolehlivost, vzdělanost a hlavně o rezonanci mezi tím, co je nám dáno shůry, a tím, co máme vytvářet zde na zemi. O odpovídající způsob života. O posvěcování světa. Nad tím bychom měli přemýšlet: zda chceme být kvasem v těstě. Nic víc nás totiž vzájemně nepropojí než společné poslání. Jakkoli je možné, že slovo „poslání“ nám už zní cize. Anebo si s ním moc nevíme rady.

To nevadí. Třeba jen potřebujeme se k němu dobrat nějak jinak. Doba se mění, pojmy se mění, porozumění se mění, ale Kristus zůstává tentýž. Nejsme tu sami pro sebe, ale pro druhé. Není to pověření, které bychom si sami sobě uložili, ale dostali jsme ho z vyšších míst (Mt 28, 16–20).

Semper reformanda

Jsem vděčný za vedení naší církve, za synod, za jednotlivé komise a odbory, třebaže v dílčích věcech se občas vyjadřuji kriticky. Velmi si považuji ochoty si vzájemně naslouchat. Navzdory tomu, že v některých otázkách zajedno nejsme. Nejspíš bych přivítal větší vstřícnost vůči názorově odlišným skupinám. Ale oceňuji, že jsme schopni a ochotni se spolu na rovinu konfrontovat (viz např. konference v lednu 2024 o autoritě Písma a žehnání stejnopohlavním párům), což jistě není zcela běžná praxe v každé denominaci. Církev se má stále reformovat („semper reformanda“).

Máme v ČCE vysoký standard vzájemné komunikace a důvěry. Chraňme si to i ono. Jakož i onu do vínku nám vloženou pohotovost ke stále hlubšímu poznávání Pravdy Boží (viz Komenského Kšaft). Tato hledačská otevřenost je snad na české reformaci to nejcennější. I dnes by nás neměla přestat stmelovat a motivovat.

Martin T. Zikmund, senior západočeského seniorátu
foto: Jiří Hofman