Proč organismu nestačí jen růst

Například vlci bývají považováni za zosobnění krutosti, a přitom se dokážou hezky postarat o své invalidní blízké. Co tím chci vlastně říci: Základní Ježíšův mravní požadavek zapadá do řádu přírody Bohem stvořené, i když je na místě otázka, jak to ladí s jejími nevlídnými stránkami.

Člověk sám je přírodní tvor, ale také z přírody dalece vykročený, protože si vytváří svůj umělý svět. Což je trvalý zdroj nejrůznějších napětí a nesnází. A proto také potřebuje mravní smýšlení, potřebuje i promýšlet toto smýšlení. Tato obecná lidská potřeba patří i ke smyslu křesťanství.
Ovšem člověk je rovněž bytost společenská, a tak má křesťanství své společenské formy, v nichž se lidé shromažďují. V případě křesťanského sdružování se vychází ze společenské jednoty s Kristem, jež se nazývá církev. I když často se církví nazývá spíše církevní organizace, církevní instituce nebo i církevní autorita. To všechno se ovšem obvykle křesťanům nedaří dobře odlišovat, takže to splývá dohromady. V dobách reformace bylo kritizováno, že si na Boží slovo činí monopolní nárok kněžský stav. A tato kritika měla své dobré důvody, které můžeme odvozovat už z Nového zákona.

Vždyť by mělo být známo, co píše Pavel z Tarsu římským křesťanům: „…tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“ (Ř 12,5) To je ona společenská jednota, o níž byla řeč.

Rozsáhleji o ní Pavel píše ve svém 1. listu do Korintu, z něhož bych rád vyzdvihl tato slova: „Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“ (1K 12,19n). Na tom je důležitá právě ona jednota v různosti. Když se sejde několik lidí, ještě z toho jednota nevyplývá. Ale je-li Kristus princip shromažďování, je tu i jednota, vpravdě jednota duchovní. (Tu pak lidé často kazí, ale to nyní nechme být…)

Obraz jednoho těla je přitom nesmírně důležitý. Tělo jako přírodní útvar je organismus. Takový organismus není princip života, ale je živý díky soustavné souhře jeho orgánů, jež je vlastně obdivuhodná. Dodnes se z toho můžeme poučit, protože skupina osob navštěvujících kostel se organismu ještě nepodobá. Organismus se vyznačuje bohatou a košatou souhrou. Představa organismu, v němž by si každý orgán dělal, co chtěl, a navíc by byl chorý, je absurdní. Život organismu je prostě div, který považujeme obvykle za samozřejmost – a obvykle do chvíle, kdy se na organismu něco porouchá. Proto organismus potřebuje péči.

Žádný organismus nemůže zůstávat stále takový, jaký se zrodil. Každý roste, ač ponejvíce zpočátku, nicméně roste po celý život. Každý také chřadne a umírá. Avšak sociální organismus může mít větší životní sílu. Křesťanská společenství vznikla sama nejprve v očekávání posledního času. Ale v dalších generacích se ustálily určité organizační struktury, které pomáhaly kráčet od generace ke generaci. Tak vzniklo tradiční křesťanství. Na jedné straně v důsledku misií, ale pak ustálením ve sledu generací. Vždyť to ale také patří k životu – k životu organismů individuálních i sociálních. Co? Přece regenerace neboli obnova.

K obnově v přírodě dochází na různých úrovních – obnova genů pomocí genové regulace přes obnovu tkání až po obnovu celých ekosystémů. Pro život v přírodě je to naprosto nepostradatelné, protože činí přírodní svět odolnější vůči překážkám a poškozením. 

Vzhledem k dosavadním úvahám je před námi jednak otázka, nakolik je organismem společenské těleso, které je zastřešováno církevní organizací. Kupříkladu: jeden kazatel naproti zástupu posluchačů – to organismus není, nýbrž je to jedna z forem shromažďování. Spíš shromažďování než společenství, protože přítomní spolu nekomunikují tváří v tvář. Zkoušejme si ale tuto otázku klást znovu a znovu a směřovat s ní dál a dál…

Za druhé vyvstává otázka, jak se regeneruje církevní těleso. Záleží na tom, nakolik je pokládáme za organismus a nakolik za organizaci. Orgán je slovo, které pochází z řeckého výrazu organon – „nástroj“. Proto organismus považujme za nástroj života, který se vyznačuje důmyslnou organizací orgánů. Srovnáme-li takto církevní těleso s organismem, snadno nás napadne, že se organismus neobejde bez organizace. Ta je něco čitelného, působí dojmem jistoty – ne že by neměla svou důležitost, ale je jen nástrojem nástroje života. A pakliže Duch dává život, znamená to, že není to nejdůležitější. Vždyť i mrtvé tělo je nějak organizováno – ale taková organizace není mrtvému k ničemu. Proto důležitější otázkou než udržování organizace je péče o život a podpora forem života, v nejširším možném smyslu, včetně života duchovního. Proto když církevní těleso nevykazuje známky růstu, je to jistě jeho stářím (staletí se na něm musela podepsat!), ale zdá se mi, že se dávno opomíjí či podceňuje faktor regenerace.

Co tedy s tím? Víra je div a dar. Organizovaná společenská péče o ni se přitom dávno stala samozřejmostí. Dochází sice stále k jakési tradiční regeneraci, která se děje přicházením nových generací, ale tato regenerace nedosahuje ani k prosté obnově organismu (je to citelné, a proto také někteří pošilhávají po misii). Proč to tak je, to by bylo už na jinou úvahu (něco málo jsem již ale naznačil), protože tím hlavním, nač bych tu rád upozornil, je potřeba péče o regeneraci křesťanského společenského organismu, který musí být regulován ideou života s vědomím trvalého zdroje tohoto života. A tak také není na škodu srovnávat život tělesného organismu se životem organismu společenského, a to i církevního. Poněkud obstarožní, a tedy naivní představa? Anebo je na životě cosi obstarožního? Pavlovi se prostě povedlo šikovně využít antické tradice pro „nadčasovou“ myšlenku.

Jiří Hoblík

foto: wikipedia.com