Proč křesťané slaví seder?

Je paradoxní, že seder znamená „řád“ či „pořádek“, avšak současná křesťanská praxe tomu moc neodpovídá: Nemáme po ruce žádnou závaznou agendu, o kterou bychom se mohli opřít. Nevíme ani, jakou měla tato hostina podobu v Ježíšově době, jakým způsobem do ní Ježíš zakomponoval ustanovení večeře Páně a jaká slova přesně pronesl. 

Předobraz večeře Páně?

Pro křesťanské slavení sederu je Ježíšova poslední večeře s jeho učedníky jistě nejvýraznějším motivem. Ježíš ale židovské velikonoční večeři vtiskl nový význam tím, že ji doplnil gesty a slovy, s jejichž pomocí ji uvedl do souvislosti se svou nadcházející smrtí. Večeře Páně, připomínající Ježíšovu poslední večeři a zpřítomňující jeho čin spásy, tak seder a jeho původní obsah vytlačila. Po dlouhá staletí, prakticky až do dnešní doby, církev sice věděla o tom, že její Velikonoce jsou christologickým přeznačením židovského Pesachu, ale nenacházela žádné důvody se k těmto kořenům vracet. Proč je tedy v posledních desetiletích oživuje?

Křesťanský zájem o Ježíšovu židovskou identitu může být čistě odborný: Abychom jeho vystoupení lépe porozuměli, neobejdeme se bez znalosti prostředí, v němž žil, a tradic, z nichž čerpal nebo vůči kterým se vymezoval. Teologie si ovšem také začala uvědomovat, jak moc jsme coby křesťané židovské rysy Ježíšova života ignorovali a na jeho postavu pohlíželi čistě křesťanskýma očima. K novému hledání kontinuity mezi židovstvím a křesťanstvím nepochybně přispěla sebereflexe křesťanů ve vztahu k jejich židovským bratrům a sestrám v důsledku holocaustu. Mimo jiné už nemohlo dál obstát stokrát omílané klišé, že církev židovství v dějinách spásy nahradila. Tím se také znovu otevřela stará otázka, jaké židovské dědictví v sobě neseme a jak s ním nakládáme. Nahradily křesťanské Velikonoce židovský Pesach? Anebo je to trochu složitější?

Na návštěvě v židovské tradici

Nadšení z křesťanského objevování a prožívání sederové večeře ale poněkud utlumují kritické hlasy, které tuto praxi označují za přisvojování, ne-li rovnou odcizení tradice, která nám nepatří a s níž proto nemáme právo volně nakládat. Zdaleka ne všichni Židé vítají křesťanský seder jako signál pozitivního zájmu o židovství a snahu mu hlouběji porozumět. Vnímají ho často jako pouhé imitování či falšování – zejména je-li jeho průběh pozměněn a doplněn o křesťanské prvky. Výrazem neúcty k jinému náboženství nemusí být jen jeho odmítání a odsuzování, ale také snaha si je přivlastnit a přizpůsobit, a tím mu vlastně vzít jeho jinakost a specifičnost. Neměli bychom respektovat, že seder jednoduše není náš a že horlivé křesťanské objímání tohoto rituálu může být Židy samotnými pokládáno za bezohledné a zraňující? 

Tyto námitky je jistě nutné vzít vážně. Současně ale nelze popřít, že křesťanství vyrostlo z židovství a již od svého počátku přejalo řadu prvků dosavadní tradice – počínaje svatým Písmem přes mnohé teologické obsahy (například nauku o stvoření) a konče liturgickými formami. Důsledně vzato bychom již samotný vznik církve museli chápat jako odcizení a zfalšování izraelského náboženství. Jestliže ale křesťanství a judaismus považujeme za stejně legitimní a stejné úcty hodné pokračovatele Izraele, pak se musíme nějak vyrovnat také s faktem, že tentýž prvek tradice se objevuje v obou náboženstvích, avšak pokaždé v jiném kontextu a s poněkud jiným významem. Sederovou večeři proto můžeme zařadit mezi tyto společné prvky a současně respektovat, že v židovském prostředí je pojímána odlišně. Právě tak musí křesťané například uznat, že prorocké texty Starého zákona nejsou prostě předpovědi příchodu Ježíše Krista – to je pouze naše čtení, které je židovskému výkladu cizí. 

Slavnost ducha i těla

Díky slavení sederu můžeme jak v křesťanských Velikonocích, tak i ve večeři Páně najít významy, kterých si obvykle nevšimneme. Seder je hostina radostná, protože ji slaví vysvobození lidé. Tento prvek radosti někdy naší večeři Páně chybí, protože si při ní připomínáme Kristovo utrpení. Neměli bychom však zapomínat, že tak jako Bůh vyvedl Izraelce z Egypta na cestu ke svobodě, tak v Kristu osvobozuje taky nás – a to je důvod k radosti. Myslím, že od svých židovských přátel se máme učit právě ono radostné společné slavení, zahrnující dospělé i děti, tělo i duši, rozum i emoce, všechny smysly. Ostatně seder nám připomíná, že Bohem darovaná svoboda není jen vnitřní stav duše, ale skutečně zlomení okovů, konec útlaku a pronásledování, konec vlády silnějších nad slabými. Popularita sederu svědčí o tom, že v křesťanském prostředí je hlad po slavnostech, které mají sice duchovní náplň, ale jsou prožívány celostně. Kdy jindy než při největším křesťanském svátku by takové slavení mělo mít své místo?

Ondřej Kolář
mezititulky redakční, foto: pexels.com