(ČB 3/2024) Proč to udělal? Opravdu byl posedlý? Jedna z možných odpovědí. Biblické podání je na podrobnosti skoupé a hlavně nejednoznačné.
„Blížil se svátek nekvašených chlebů, velikonoce. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by ho zahubili; báli se však lidu. Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti. Odešel, aby se domluvil s velekněžími a veliteli stráže, že jim ho zradí. Oni se zaradovali a dohodli se, že mu dají peníze.“ (L 22,1–5)
Proč to udělal? Opravdu byl posedlý? Jedna z možných odpovědí. Biblické podání je na podrobnosti skoupé a hlavně nejednoznačné. Tradiční představu Jidáše toužícího po penězích nabourává i Lukášovo podání. Téma finanční odměny otevřou až z vděčnosti Ježíšovi protivníci. Finanční motivace je tedy možná, ale rozhodně ne jediná odpověď.
Další směr k přemýšlení otvírá Jidášovo přízvisko „Iškariotský“. Jediný Judejec mezi apoštoly: „muž z Kariotu“… To by asi na touhu zbavit se galilejského Ježíše nestačilo. Ale co když byl „sikario“ – muž s dýkou.
Myšlenkově blízký dalšímu z učedníků – Šimonu Zélotovi. Dnes bychom řekli „terorista“ či mírněji „revolucionář“. Někdo, kdo by v odboji proti Římu neváhal vzít do ruky zbraň. Byl Jidáš vzbouřenec, který si od Ježíše sliboval, že se v hlavním městě postaví do čela ozbrojeného povstání proti Římu? S tímto druhem pochopení se Ježíš skutečně setkal. Máme o tom v Novém zákoně několik příběhů! S pochopením Jidáše jako revolucionáře se otvírá prostor k řadě možných výkladů pro důvod Jidášovy zrady.
Tolik nadějí bylo možno vložit do člověka, který umí mobilizovat zástupy – ale násilnou cestu očividně odmítl. Co s tím? Co s člověkem, který brání spravedlivému nároku židů na to zbavit se římské okupační moci?! Co s pacifistou, který učí milovat nepřátele?! Hle: jsou tu velekněží a zákoníci, kteří přemýšlejí, jak by ho zahubili.
Zklamaný Jidáš se chce Ježíše zbavit. Stačí jen říct, kdy bude o samotě. Technicky vzato bude úkolem Jidáše „jen“ najít vhodnou příležitost, aby jednal někdo jiný. Jasně, ani to není málo – došlo mu, že i tak to bylo hnusné – proto sebevražda.
Matoušovo podání ukazuje učedníky, kteří se jeden přes druhého ptají, jestli to budou oni, kdo Ježíše zradí. Ptá se i Jidáš. Proč, když ví, že už to udělal? Ale ví to doopravdy? Co když se za tím skrývá nejistota. „Je to, co dělám, zrada?!“ Ježíšova odpověď „Ty sám jsi řekl“ – to není „Ano, jsi to ty!“, ale daleko spíš „To musíš vědět ty, to záleží na tobě!“
On se totiž Jidáš nemusí chtít Ježíše hned zbavovat. Za jeho mistrem se táhnou zástupy, protože koná zázraky. Když uměl proklít fíkovník a ten uschl – proč by nemohl proklít římskou legii? Ježíš je takový váhavec… Kdyby ho jeho oponenti přimáčkli ke zdi, tak by třeba na nějaký ten oheň z nebe přece jen došlo! Jidáš to má v této verzi dobře promyšleno!
Anebo to měl promyšleno úplně jinak. Pochopil, že Ježíš je rozhodnut jít na kříž. Na ten vede cesta přes velekněží, kteří Ježíše zabít touží. V tu chvíli je tu Jidáš, říkající slovy postavy z muzikálu Jesus Christ Superstar, že „jeden z nás / ti musí zlámat vaz!“ Chtěl tedy Jidáš jako jediný být Ježíšovi nápomocen v jeho cestě?
Byli snad dokonce domluveni? To je motiv, který rozehrává Martin Scorsese ve filmu Poslední pokušení Krista. Jidáš jako jediný, komu Ježíš důvěřoval a svěřil mu úkol „zrady“. Tady ovšem proti uměleckému podání už jasně stojí Ježíšovo „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“
Ani těmito úvahami nejsou všechny možnosti vyčerpány. Měl Jidáš naději, že blížící se doba Velikonoc, největších židovských svátků, povede velekněží a Ježíše k smíření a hledání nějaké společné cesty, a přepočítal se? Nebo jen nerozuměl, na jaké straně je pravda, a doufal, že z této konfrontace mu do jeho tápaní přijde světlo?
Kdo ví. Třeba o všech těch Jidášových důvodech – jak napsal Sváťa Karásek v písni „Návštěva v pekle“ – stále ještě Jidáš a Ježíš spolu tiše rokují.
Jaroslav Pechar
foto: pexels.com