Proč by tentokrát nemohli zahrát oni nám?

Jak se stalo, že v Prosetíně a Olešnici zvěstovali prostřednictvím vánoční hry starší členové sboru?

I.T.: Čtvrtou adventní neděli se u nás inscenovala hra starší generace z obou našich sborů. Nutno říci, že k tomu došlo trochu na podnět konfirmandů, kteří si v rozhovoru o vánočním divadle posteskli, proč zase oni mají něco hrát pro potěšení starších; proč prý by to nemohlo být naopak. A nápad byl na světě. A jelikož u nás máme řadu aktivních a schopných bratří a sester ve starší generaci, zhostili se této výzvy opravdu se ctí a zápalem.

Aktivita se o Vánocích v našich sborech tradičně čeká spíš od dětí, mládeže. Jaká je, Ido, tvoje zkušenost?

I.T.: Uvědomuji si, že někdy jsou děti, zejména ty starší, docela přetížené. Teď v covidové době se potýkají s množstvím stresu. Někdy jim třeba chybí motivace angažovat se ve sboru, když je jich málo a nemají tam skupinku svých vrstevníků. Naproti tomu právě starší generace může být v menších vesnických sborech docela silná a její tvůrčí potenciál v našich poměrech nebývá příliš využíván. To je docela škoda. Když srovnám situaci u nás třeba s Velkou Británií, kde jsem před nějakou dobou působila, pro tamější seniorskou generaci je příznačná hravost a kreativita nejen v církvi, ale ve společenském životě obecně. Je to přirozené a pro všechny velice občerstvující. 

Sestro Švandová, po kolika letech jste hrála v kostele na Vánoce divadlo? Jaké to pro Vás bylo?

M.Š.: Snad nikdy jsem o Vánocích v kostele divadlo nehrála. Když jsem byla dítě, recitovaly se při vánočních dětských bohoslužbách biblické verše. Vánoční hry se tehdy nehrály. Hru „O ztraceném groši“ mládež Chrudimského seniorátu tehdy předvedla v říjnu ve sboru Trnávka. Původně jsme ji chtěli provést v Pardubicích, ale tehdy nám to staršovstvo neschválilo. Nějaké poskakování a předvádění se kolem stolu Páně bylo nepřijatelné. V Trnávce tehdy byla farářkou sestra Antonie Slámová. Ta s tím neměla problém, a proto se hra „O ztraceném groši“ mohla v roce 1973 uskutečnit. Není to vlastně hra úplně vánoční. Ale je o světle a radosti, což s Vánocemi souvisí. Měla jsem pocit, že jsem tak trochu uprostřed toho Božího hledání a nalézání všech těch ztracených, a také té radosti. Myslím, že jsme všichni tu radost hodně prožili. Tehdy před 50 lety hra končila písní „Veď světlem svým“. Letos jsme se rozhodli uzavřít hru písní „V království Božím místa dost“, tu jsme tenkrát ještě neznali. Ale hru o ztracených a nalezených groších plně vystihuje.

Kateřino, jak hodnotíš tuto aktivitu z pohledu presbyterky?

K. F.: Zprvu jsem neměla tušení, že se něco chystá, ale hned od první chvíle jsem se moc těšila. Myslím si, že je pro sbor dobré, když se podaří realizovat novou aktivitu, tradice jsou fajn, ale oživení je vždy vítané. Hra se sestrám a bratřím povedla, dojatí nebyli jen diváci, ale v některých chvílích i účinkující. Všichni si zaslouží obdiv, někteří nejspíš veřejně nemluvili od školních let, někteří zase evidentně mají divadelní zkušenosti a netušený komediální talent. 

Že je ve zralejší generaci skrytý úžasný, běžně nevyužívaný potenciál, jsem mnohokrát zažila při sborových rekreacích na Blažkově. Děkuji členům sborů v Prosetíně a v Olešnici, že byli tak odvážní, vykročili mimo své vyšlapané cesty a ze svých komfortních zón. A ještě jedna poznámka: ta naše divadelní skupinka nejsou kamarádi z jednoho sboru a jedné vesnice, ale různí lidé ze dvou sborů a sedmi obcí. 

Chystáte něco dalšího? Jsou nějaké plány, nápady, chuť?
I.T.: Hra se opravdu povedla a odkryla různé skryté talenty v obou našich společenstvích. Myslím, že se v mnoha ohledech stala povzbuzením pro všechny generace. Navíc dospělí se uvolili, že hru zrealizují postupně v obou kostelech, aby se nemusely nikde rušit bohoslužby. Pokud jde o další plány, musíme vše v lednu společně zhodnotit a pak teprve uvidíme, jakým dalším nápadům dát v budoucnu prostor a energii.

Iva Květonová

foto: pexels.com