Probudit Šípkovou Růženku

Mají tam zámek, výbornou restauraci, železnici, řeku, co prý teče až do Davle, mnoho obchodů, sladkou cukrárnu s větrníky, které se už v Praze dávnou nepečou, a za městem na kopci nádhernou rozhlednu. Je z ní prý vidět – za dobrého počasí – až na dálnici D1. Takový je tam klid! Kousek nad náměstím, hned jak je katolický kostel Povýšení sv. kříže, je hřbitov a za ním začíná zahradní čtvrť, kde na křižovatce ulic Zahradní a Mistra Jana Husi ještě toto jaro stál šípkovým keřem zarostlý opuštěný evangelický kostel. Nikdo v něm nebydlel, nikdo do něho nechodil, ten kostel zkrátka nikomu nechyběl, jen myši, prach a chlad v něm měly pré. 

To by ale neznělo jako pohádkový příběh, kdyby v okolí kostela nežil poslední živý farník, bělovlasý Antonín s jiskrou v oku, který nikdy nepřestal věřit, že jeho kostel a sbor jen spí, že jeho neexistence je jen zdánlivá. Věřil, že to místo má svoji energii, ale byl na to sám. Proto nemělo smysl, aby pro sebe hledal klíč k zarezlé brance, dral se vysokou nesekanou travou a nůžkami se snažil prostříhat kamsi ke vchodu do domu Páně, kam už skoro dva roky nevkročila lidská noha. Farní byt zůstal vybydlený, zpěvníky zpřeházené a nábytek – až na lavice – nezůstal v kostele žádný. I bustu Jana Amose Komenského kdosi kamsi odnesl… Uvnitř kostela potichu visel skromný dřevěný kříž a na kazatelském stole ležela Kralická bible tak, jak ji tam v naději pro další pokolení zanechal při své návštěvě poslední kazatel.  

Takhle by to šlo roky, kdyby kdesi na východě, v zemi, o níž jsme toho příliš nevěděli, nezačala strašná válka. Plno z nás si do té doby bláhově myslelo, že válka patří do dějepisu nebo někam strašně daleko, a tak jsme nejprve jen nevěřícně sledovali zprávy a poté – ještě více nevěřícně – počítali tisíce ukrajinských uprchlíků, kteří zaplavili naši zem, aby v ní s holýma rukama hledali střechu nad hlavou. Lidé se na to utrpení nemohli dívat, začali posílat peníze na sbírky nebo si uprchlíky brali k sobě domů. Někdo na týden, někdo na půl roku, někdo jim půjčil celou chatu, jiný celý dům, jen jedni v republice jim půjčili celý kostel, protože tušili, že právě díky těm, co v době války nemají zhola nic než své životy, mohou získat něco, co si předtím nedokázali dát sami: vdechnout opuštěnému kostelu a přilehlé zahradě smysl, dát tomuto místu, o němž Antonín tvrdí, že má pozitivní energii, co je cítit na stovky metrů, svým příchodem duši.  

I stalo se v těch dnech, že se ten již zmíněný pražský farář Matěj, který měl náhodou onen kostel ve Zruči nad Sázavou ve správě, zazvonil na dveře onoho Antonína a přeskočila jiskra. Netrvalo dlouho a Matěj se vydal za starostou Zruče, mezitím nelenil a napsal členům svého sboru, že by bylo možné jeden evangelický kostel proměnit nejprve v přístřeší pro nejpotřebnější a poté, až válka jednou skončí, v komunitní místo s nekonečně širokým duchovním i kulturním uplatněním. Taky aby ne, ruku na srdce, co je v životě krásnější než přijít k zarostlému kostelu, kde roky nebylo živáčka, otevřít jeho ztuhlé dveře, najít v něm pomyslnou spící Růženku a s její pomocí pak celý kostel probudit? 

Týden nato do kostela přijeli Martina, Antonio, Kryštof, Denis, Zuzana, Ondřej, Matyáš a Pavel. Po nich v následujících sobotních brigádách mnoho dalších a dalších desítek pomocníků z Čech a Ukrajiny, aby v kostele zpočátku z ničeho, poté s mohutnou finanční podporou Diakonie ČCE, několika sborů Pražského seniorátu, technickou podporou města Zruč nad Sázavou a redakcí Kutnohorských listů zahájili probuzení spícího kostela. Nejprve vysekali cestu šípkovým trním k hlavním dveřím (nikdo se ani jednou nepíchl) a na dveře dali nový zámek, pak koupili bojler, upravili podlahy, vysekali elektriku, zavedli vodu, vyštukovali stěny, opálili a natřeli okna, postavili dvě kuchyně a koupelny, vše vymalovali a nakonec vybavili nábytkem z různých sbírek ve Zruči i po internetu (jeden botník například darovala paní, která žije v Oxfordu, ale v Praze měla jeden nevyužitý). Kdo mohl, pomohl. Do dobročinné sbírky u Donio.cz se zapojilo 121 dárců, kteří mezi sebou pro spící kostel vybrali neuvěřitelných 182 000 Kč. Současně přicházeli lidé z okolí, mladí, staří, řemeslníci i pamětníci, někteří dokonce pamatovali pana faráře Alfréda Kocába, který v kostele sloužil svoji první štaci v padesátých letech, jiní si pamatovali jeho syna Michaela, jiní jen posledního faráře. Každý se snažil přiložit svoji ruku k dílu. A jednoho dne se to stalo. Kdosi v nepořádku na půdě našel ztracenou bustu Jana Amose Komenského, snesl ji opatrně dolů do kostela a postavil za kazatelnu. Bylo to akorát v polovině dubna, kdy se v prvním bytě ubytovaly čtyři ženy a jedno dítě. Pavel říkal, že v tu chvíli asi někdo našel Růženku a políbil ji, protože dům doslova zavrněl, že to bylo slyšet až u něj na Proseku. Inu do kostela se zkrátka vrátil život. Zahrada postupně rozkvetla květinami a zazelenala se jarní zeleninou, načež skončil květen, druhý byt byl na světě a přistěhovali se další (v kostele dnes bydlí šest žen a dvě děti). Všechny ženy si v okolí našly práci, obě děti chodí vzorně do školy.  

Myslím, že všichni ti, co se na rekonstrukci kostela podíleli (zhruba 200 lidských duší), zažili něco překrásného. Navzájem se povzbudili, potěšili se setkáním i pomocí potřebným, protože takový bohulibý skutek – jak tvrdí staří a moudří z nás – se vyskytne jednou za 100 let. A probuzená Růženka, jak kostelu říkáme, si začala přát! Chce, aby v jejích prostorách probíhala biblická setkání, aby se v ní tu a tam uspořádala výstava, konal koncert místní umělecké školy, uskutečnila opět nějaká slavná svatba nebo se zde obyčejně začali setkávat místní lidé. A co na to všechno říká Antonín? Ten o sobotách kolem kostela spokojeně seká trávu a každému příchozímu jen řekne: Já to říkal, tohle místo má svoji energii! Pojďte se podívat do kostela! Třeba vás tady potká zase nějaký zázrak! Tedy neváhejte a přečtěte si více o Spícím kostele ve Zruči nad Sázavou na internetu. Pak napište faráři Matějovi do Vršovic, že přijedete, a přijeďte! Je to opravdu šťastné místo na zemi – zkrátka takové malé evangelické Lurdy. A v Lurdách je možné si v modlitbě přát doslova cokoliv, třeba i konec války. Chtělo by to jen uspořádat po rekonstrukci první bohoslužby…

Pavel Bezděk