Přitahuje mě hledání nových cest

Co spojuje undergroundový mlýn na Vysočině, bohoslužbu u rybníka a lidi z nejrůznějších prostředí? Touha setkávat se bez nutnosti zařazovat sebe i druhé do pevných kolonek. O festivalu Meziprostor, který vytváří otevřený prostor pro setkávání lidí z nejrůznějších prostředí, o hledání nových cest i o životě na duchovních křižovatkách jsme hovořili s jedním z jeho organizátorů Petrem Brunou. 

Jak bys festival Meziprostor představil někomu, kdo o něm nikdy neslyšel? 

To dělám často. (úsměv) A rád o tom mluvím. Pokaždé je to trochu jinak, záleží na tom, kdo je adresát. Myslím, že dobře vypovídající je podtitul festivalu – „setkání mezi nebem a podzemím“. Jednak je tam přítomný ten undergroundový aspekt, protože se to odehrává ve Skalákově mlýně, což je taková undergroundová Mekka, a zároveň zveme opravdu nemainstreamové účinkující. A to nebe odkazuje k tomu, že velká část z nás jsou křesťané a spiritualitu tam chceme nějakým způsobem vnášet. Zároveň ale festival nechceme pojímat evangelizačně nebo misijně, to je nám dost cizí. Rádi bychom spíš vstupovali s lidmi do dialogu. Dobře je to vidět na nedělní bohoslužbě, kde je hodně křesťanů, ale i lidí, kteří jsou překvapení, co se to děje. 

Festival se tradičně koná v prostorách Skalákova mlýna, který je silně spojen s prostředím undergroundu. Na stejném místě se koná např. setkání Magorovo Vydří. Vepsalo se tohle undergroundové dědictví nějak i do DNA vašeho festivalu? 

Pro mě je tahle rovina hodně důležitá, protože underground byla skupina lidí, kteří chtěli dělat svobodnou kulturu. Zároveň je v tom i přístup „udělej si sám“ – dnes bychom tomu říkali DIY kultura. Přijde mi, že i mezi návštěvníky se prolínají myšlenky současného „undergroundu“. Ať už je to hardcore scéna, veganství, neinstitucionální křesťanství, politický a společenský aktivismus. 

Na druhou stranu, historie Meziprostoru je sice od začátku spojena se Skalákovým mlýnem, ale ta myšlenka je svobodná a přenositelná, nezávislá na místě. 

Jaká byla původní myšlenka, na které Meziprostor vznikl? 

Roli v tom určitě hrála inspirace českými i zahraničními festivaly, kde se prolínal aktivismus a křesťanství. Byla to myšlenka otevřeného prostoru k dialogu. My o Meziprostoru ani moc nemluvíme jako festivalu, spíš jako o setkání. Chceme do mlýna přinášet nové prorocké hlasy. To nás, myslím, od jiných festivalů dost odlišuje. Dialog u nás převažuje nad zábavou. Lidé k nám nejedou nutně za programem, ale za lidmi a prostředím, kde se cítí bezpečně a kde můžou svobodně mluvit o svých názorech a o víře. Vědí, že je do ničeho nebudeme tlačit. 

Několikrát jsme tu zmínili Skalákův mlýn, což je v rámci undergroundu velký fenomén. Můžeš ještě stručně představit místo samotné? 

Miroslav Skalický, majitel mlýna, je souputník lidí jako Čuňas [disident a publicista František Stárek], Magor [disident a básník Ivan Martin Jirous] a dalších osobností undergroundu 70. let. Pak byl v rámci Asanace [nátlaková akce StB zaměřená zejména proti signatářům Charty 77] donucen k exilu. V 90. letech se do Česka vrátil, koupil mlýn a přestavěl ho. Rád říkám, že když si představíte Hundertwassera nebo Gaudího, tak Skalákův mlýn je ještě svobodnější a divočejší architektura. Samozřejmě na to [Skalický] nebyl sám, abych nezapomněl na jeho ženu Šárku a vůbec komunitu kolem mlýna, která mu to pomáhala budovat. A od té doby se tam konají různé akce. Ani ne tak, že by je Míra pořádal, spíš tam nechává lidi, aby je tam pořádali. 

Nutno podotknout, že přitom ve mlýně bydlí. 

On bydlí ve věži a děje se to přímo pod jeho okny. Ve mlýně tráví většinu roku, na podzim obvykle vyráží s pomalovanou dodávkou na cesty. Minule byl v severní Africe.  

V areálu mlýna více či méně dočasně žije víc lidí, protože je tam několik autobusů a maringotek, taky samotný mlýn má určité ubytovací kapacity. 

Říkal jsi, že nepatříš mezi zakladatele festivalu. Jak ses k organizaci dostal? A co na festivalu máš na starost? 

Náhodou jsem přijel na třetí ročník. Skoro nikoho jsem tam neznal a připadalo mi to jako hrozně divné místo plné divných lidí. Tak jsem si řekl, že to chci dělat taky. (smích) Nemám problém přijít mezi lidi a začít se s nimi bavit, takže jsem potom hned vyjel na nějaké plánovací setkání. A od té doby jsem u toho. 

Hodně jsem měl na starost přednášky, divadlo, diskuzní program. Po letech došlo v organizačním týmu ke generační obměně, takže jsem se stal „ředitelem“. Ten pojem je zavádějící, protože je to samozřejmě kolektivní práce. Ředitelské žezlo jsem už předal zase dál. 

Jak velký tým lidí obnáší uspořádat takovou akci? 

Přes rok se aktivně zapojuje 6–8 lidí. Na místo pak přijede cca 20 lidí. Meziprostor je specifický i prolínáním mezi týmem, účastníky a účinkujícími. Často je to hodně propojené. 

Jaké typy lidí podle tebe festival přitahuje? Jsou to lidé, kteří už vědí, kam směřují, nebo spíše ti, kteří hledají? 

Myslím, že jsou to v dobrém slova smyslu takoví mimoni ‒ ať už z církve, občanského sektoru nebo aktivistické scény. Neřekl bych, že jsou to přímo hledající. Už proto, že jsou to lidé ve věku 30+, kteří nějaké svoje zázemí mají – třeba i v církvi. Ale zároveň jsou v rámci toho svého prostředí nějakým způsobem nekonformní. Spíš bych řekl, že hledají nějaké nové cesty nebo formy. To je docela velká část návštěvníků. Dřív tam více bývali lidé z aktivistické scény, dokonce jsme měli spolupráci s organizací Prázdné trůny, což je brněnská anarchokřesťanská skupina. A pak jsou to lidé, kteří jsou nějak napojeni na mlýn – třeba punkáči, kteří vědí, že se tam něco děje, anebo jdou přímo za hudební nabídkou. 

Dá se říct, jaká témata mezi návštěvníky v posledních letech nejvíc rezonují? 

Každý rok míváme nějaké téma, třeba komunita, LGBT nebo sociální spravedlnost. Nedržíme se toho úplně striktně, ale snažíme se, aby téma do programu proniklo. Letos jsme měli téma „Buď zdráv/a“. Myslím, že se nám to tentokrát celkem povedlo. Byla tam lékařka Alžběta Slámová, která se věnuje pouliční medicíně. Aktivista Radek Wollman mluvil o squattingu [obsazování neobývaných budov a pozemků] a o tvoření zdravých komunit. V minulých letech jsme měli třeba téma „Pospolu“, kam jsme pozvali lidi, co žijí v Česku, ale mají kořeny v zahraničí. 

Překvapilo mě, že vstup na festival je zadarmo. Jak důležitá je pro vás jeho přístupnost? 

Máme to takhle nastavené od počátku. Když byly nad tím občas debaty, byl jsem jeden z hlasů, které byly pro zavedení vstupného, ale vyvolávalo to velké negace. Takže jsem to pochopil a přijal, že to k setkání patří. Samozřejmě se snažíme návštěvníky motivovat k tomu, aby nám přispívali. Aby si uvědomili hodnotu práce, kterou festival obnáší. Zároveň ale chceme, aby tam mohl přijít kdokoliv. Myslím, že je to na festivalu i vidět. Je tam opravdu pestrá společnost. 

Jak pokrýváte finanční náklady? 

Zhruba polovinu posíláme pravidelně přes rok na transparentní účet my jako členové spolku. Druhou půlku vybereme na místě jako dobrovolné vstupné. Darům se nevyhýbáme, ale nechceme být závislí na dotacích nebo sponzorech. Je to komunitní akce, takže by ji měla zaplatit komunita sama. 

Pokrýt náklady se daří víc nebo míň. Třeba letos jsme mírně v mínusu, ale obecně míváme vyrovnaný rozpočet. 

Prý se ve mlýně dřív objevovali i návštěvníci, kteří nerespektovali pravidla festivalu. Jak se vám s nimi podařilo vypořádat? 

Obecně nejsme festival, kde by se přehnaně pilo. Jezdí k nám rodiny s dětmi, my už taky máme nějaký věk. Třeba Magorovo Vydří je ve srovnání s Meziprostorem úplně jiná liga. Ale zároveň třeba z punkové scény, která je na mlýn napojená, jezdí i lidi, kteří jsou trochu ostřejší, ale nijak zle. 

Občas se stane, že přijede skupinka přespolních na nějakou známější kapelu, a dorazí už opilí. Ale to rozhodně nejsou naši kmenoví návštěvníci. Takže sem tam něco řešíme, ale nebývá to nic častého ani závažného. V týmu se snažíme být neustále ostražití a prostor monitorovat. Problémy řešíme svépomocí, sekuriťáky nemáme. 

Do jaké míry se dá říct, že je festival křesťanský? Míváte nějaké duchovní programy nebo hosty? 

Asi jak pro koho. Pro mě je ta křesťanská rovina třeba hodně důležitá, ale pro někoho vůbec. Je to zkrátka jeden z hlasů, stejně jako ve společnosti. Zkrátka jedna z možností, čemu může člověk naslouchat a podle čeho se orientovat. 

Každé ráno je duchovní zamyšlení, mezi přednášejícími bývají křesťané, a pak je to samozřejmě nedělní bohoslužba. To je pro mě vyvrcholení festivalu, pojítko a pointa toho celého setkání. Potkají se tam křesťané i nekřesťané, což je vidět i na tom, kdo se účastní eucharistie. To jsou zhruba dvě třetiny přítomných. 

Je pravda, že v organizačním týmu převažují aktivní křesťané. Ale nechceme se profilovat jako křesťanský festival. 

I zmíněná bohoslužba je poměrně nekonvenční. Jednak tím, že se koná u rybníka na kamenech, ale také svým liturgickým pojetím nebo hudebním doprovodem. 

Mně už to vlastně ani nekonvenční nepřijde. Vlastně si naopak říkám, že takhle by bohoslužba měla vypadat. Já jsem naštěstí součástí společenství, kde je určitá nekonvenčnost přirozená, takže to pro mě není takový šok. Ale je pravda, že liturgicky to bývá zajímavé. Třeba z evangelického prostředí jsme pozvali Elišku Geislerovou z Ostravy, která tu liturgii transformovala do vlastních slov, ale zachovala to podstatné. Byla to jedna z nejhezčích bohoslužeb, co si tam pamatuju. 

Pokaždé je to trochu jiné, protože zveme různé duchovní – ať už z protestantského nebo katolického prostředí. Dřív jsme mívali hlavně kytarový nebo klavírní doprovod, v posledních letech je to spíš elektronická hudba (drum’n’bass, techno) v ambientnějším stylu. 

Máte nějaké ohlasy ze strany tradiční církve? Neobjevují se vůči nekonvenčnímu pojetí liturgie nějaké výhrady? 

Myslím, že většinou o nás nikdo neví. (smích) Asi to nikdo neřeší. Na bohoslužby [jako předsedajícího] zveme lidi, u kterých tušíme, že jim to bude komfortní. Nechceme nikoho převychovávat. Vybíráme si tak, aby do prostředí zapadli. Já vlastně lidi, kterým by to připadalo nepříjemné, nebo až rouhačské, ani nepotkávám. Takže nevím. 

Vedle Meziprostoru spolupracuješ také na projektu Nekostel. To je taky takový „meziprostor“. Čím tě takové duchovní nebo životní křižovatky přitahují? 

Je to osahávání nových forem. Takové první krůčky, jak fungovat v dialogu. Nemusíme být izolovanými ostrůvky. Podle mě jako církve jedeme v módu 19. století a zatím nám chybí nějaká fantazie a kreativita. Že můžeme mluvit jinak, vypadat jinak, slavit a scházet se jinde než v kostele. Jak Meziprostor, tak Nekostel je hledání těch nových cest. Nemám to nijak teologicky pojmenované, spíš mě to tímhle směrem intuitivně táhne. 

Sám jsi prošel různými církevními společenstvími, v poslední době jsi zakotvil u starokatolíků. Co pro tebe osobně znamená být někde zakotvený? A co v církvi vlastně hledáš? 

Pro mě jsou církev hlavně lidi, které tam potkávám. Samozřejmě jsem vždycky vnímal i ten kontext, církevní tradici. Teď jsem ve starokatolické farnosti sv. Máří Magdaleny [v centru Prahy]. Mám rád katolickou liturgii, která je v té starokatolické podobě taková svižná, civilní, jde k jádru. Zároveň jsem rád, že jsem tam mezi lidmi, se kterými nemusím řešit věci, které do 21. století nepatří. Důležitým rozměrem je pro mě umět si udělat ze sebe i ze své církve a víry legraci. Nazval bych to schopností zdravé blasfemie. Tam, kde to nejde, to zavání ideologií.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: ARo