Přírodní vědy ve světle Božím

Křesťanství (či spíše celá židovsko-křesťanská tradice) skutečně v historii ke konstituování přírodních věd významně přispělo. Východiskem k tomu byl nepochybně pohled na svět a vesmír jako na dílo nekonečně dobrého a moudrého Stvořitele. To již znamená, že svět přírody musí být dobrý, je to dílo Boží, ale sám o sobě nemá božskou podstatu, jež by mohla být cílem modloslužebného uctívání. 

Autonomní světy

Biblická tradice spatřuje v člověku nositele poslání být aktivní a odpovědný správce celku stvoření. V tomto světle se tedy příroda jeví jako v zásadě poznatelná, samo její poznání je ve svém principu dobré a je člověku uloženo jako součást jeho úkolu být Božím obrazem. Takto sice neříkáme nic nového, právě uvedené myšlenky již byly nesčetněkráte vysloveny a při nejrůznějších příležitostech prezentovány a vysvětleny, rozhodně však neškodí, připomeneme-li si je i zde. Světy křesťanské víry a přírodovědného poznání jsou tedy zakotveny přímo v tradici naší civilizace, ale je nutno si uvědomit, že jde o dvě autonomní oblasti lidského myšlení a poznání. Opět nebudeme originální, připomeneme-li, že přírodní vědy kladou otázku „Jak?“. Jak hmotný svět přírody technicky funguje? Zatímco otázka „Proč?“, otázka po smyslu existence vesmíru, přírody i člověka, je již objektivně zcela mimo oblast jejich kompetence. Taková otázka patří již do sféry transcendence, do oblasti filosofie, náboženství, v našem historickém a kulturním kontextu pak především do světa křesťanské víry. 

Věda a víra inspirativně

Autonomii vědeckého a náboženského poznání je dnes třeba brát opravdu vážně. O profesní kvalitě vědce nerozhoduje, je-li věřící, nebo ateista, podobně duchovní kvalita křesťana nezávisí na tom, nakolik se mu dostává poznání na poli přírodních věd. Velká část dnešních přírodovědců filosoficky zastává jistý druh agnosticismu, tzn. že přírodovědné bádání ve smyslu jak svět přírody funguje, je plně uspokojuje a naplňuje, zatímco přesahující otázku po smyslu existence světa již necítí jako důležitou. Nejsou pak ateisty v pravém smyslu slova, ale vlastně a-teisty. Boha ideologicky nepopírají, ale nijak se o něho nezajímají. Příkladem takového postoje může být např. nedávno zesnulý známý teoretický fyzik Stephen Hawking. Jejich postoj ke křesťanské víře odpovídá spíše zdvořilému nezájmu než bojovnému odporu. Nelze však popírat, že bojovně programoví ateisté dawkinsovského ražení se dnes mezi vědci též vyskytují, ale dojem, že do jejich tábora patří téměř každý nevěřící vědec, by zřejmě byl mylný. Nakonec nám zbývá skupina vědců, kteří překračují čistě metodologický rámec přírodních věd a kladením otázky po smyslu existence svojí vlastní i existence celého hmotného světa vstupují do oblasti transcendence. Toto překročení je však jejich osobním poznáním a rozhodnutím, nevyplývá nijak z vlastní přírodovědné metodologie. Z právě uvedeného je snad zřejmé, co představuje autonomie vědeckého poznání světa a křesťanské víry. Obě tyto oblasti lidského poznání se však zřejmě mohou v řadě ohledů vzájemně inspirovat. V obou je nepochybně zásadní existence řádu a poctivé hledání pravdy. 

Dvojí pravda, jedny dveře

Pravda v náboženském smyslu má ovšem absolutní (zjevenou) povahu, ve vědě se spíše hledá pravda v relativním smyslu, která je spolu s rozvíjejícím se vědeckým poznáním stále modifikována a doplňována. V obou případech však jde o něco, co nás bytostně přesahuje a co nutno se zdravou pokorou respektovat. Pro věřícího vědce je věda zpravidla zdroj inspirace pro jeho víru a svým způsobem může velmi dobře představovat jakoby pomyslnou knihu o Stvořiteli na základě popisu jeho díla. Pokud bychom chtěli právě řečené nějak shrnout, můžeme si autonomní oblasti přírodních věd a křesťanské víry představit jako dvě samostatné místnosti, mezi nimiž jsou otevřené dveře. Obě místnosti jsou určeny k uspokojování našich potřeb, ale každá jiným způsobem. Vstoupit z první místnosti do druhé není automatické ani nějak nařízené, je to věc svobodného rozhodnutí. Důležitá je však ještě jedna věc. Každá z těchto dvou místností má svoje specifické zařízení a vybavení. Lze přecházet z jedné do druhé, ale bylo by velmi nebezpečné a riskantní porušení řádu, kdybychom si osobovali právo toto zařízení a vybavení mezi místnostmi svévolně přenášet. Přírodní vědy na jedné straně a racionální reflexe náboženské víry v podobě filosofie a teologie na straně druhé mají svoje metodologické postupy, které nelze zaměňovat, nechceme-li porušovat řád a přispívat k vytváření myšlenkového chaosu. Názor, že přírodní vědy nakonec vyvrátí existenci Boha, se zřejmě ukázal jako neopodstatněný, přímo naivní. I kdyby přírodní vědy jednou dokázaly plně objasnit všechny podrobnosti technického fungování přírody (hmotného světa, vesmíru) tím, že by nakonec dospěly k nějaké obecné tzv. teorii všeho, což se mimochodem dnes považuje za velmi nepravděpodobné, nevyřeší se tím otázka smyslu existence vesmíru, která principiálně zůstává vně oblasti jejich kompetence. 

Bůh bez důkazů

Na druhé straně však i dnes existují prostí věřící, kteří doufají, že přírodní vědy existenci Boha jednou objektivně dokážou. I to je však názor zcela naivní a pro víru nakonec nebezpečný. Pokud by Bůh byl přírodními vědami v principu dokazatelný, znamenalo by to, že není nejvyšším a zcela suverénním bytím, neboť určitým způsobem podléhá přírodovědným principům, jež ho přesahují. Takový Bůh by evidentně nebyl slučitelný s křesťanskou vírou a zřejmě by se vymykal jakékoli zdravé náboženské logice. Přírodní vědy jsou neustále se vyvíjejícím přirozeným poznáním. V jejich historickém vývoji nalézáme i tzv. změny paradigmatu, tj. případy, kdy dosavadní vědecké představy jsou vyvráceny, dochází k jejich tzv. falzifikaci a jsou nahrazeny teoriemi novými. Pokud by však na vyvrácené vědecké představy byly nerozumně, jakýmisi krátkými spojeními, navázány teologické koncepty, nebo dokonce domnělé opory křesťanské víry, může ve společnosti dojít k těžkým světonázorovým problémům. Zkusme si to krátce ukázat na obecně známém příkladu: Ptolemaiovský model vesmíru fungoval na konci starověku a ve středověku jako legitimní vědecká hypotéza. Vysvětloval tehdy známá astronomická pozorování, neměl v sobě vnitřní rozpory a do jisté doby nebyla známa žádná fakta, která by mu odporovala. Připomeňme si v rychlosti podobu tohoto modelu: Ve středu se nalézá nepohyblivá Země a kolem ní existuje osm průhledných otáčejících se sfér. Jde o sféry Měsíce, Slunce, tehdy známých pěti planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn) a posléze o tzv. osmou sféru, na níž se v podobě světel nalézají hvězdy. Na půdě dobové středověké křesťanské teologie pak vzniklo zásadní navázání na tento model vesmíru. Země, na níž Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, na níž se Bůh sám vtělil do lidské existence a kde se odehrály celé dějiny spásy, se logicky zdála být středem vesmíru. Představa Boha jako suveréna malého vesmíru, tvořeného fakticky pouze jednou sluneční soustavou, byla jistě nepříliš náročná a vše do ní formálně logicky zapadalo. Rostoucí vědecké poznání však ptolemaiovský pohled na vesmír již na počátku novověku zcela vyvrátilo a dospělo k přesvědčení, velmi zjednodušeně řečeno, že skutečný vesmír je vůči ptolemaiovskému modelu nesrovnatelně víc přesahující. 

Zbytečný konflikt

Teologie se však s navázáním svých dobově podmíněných představ na vědecky již dokonale překonaný model vesmíru dostala do těžké krize. Uvědomme si to jako upozornění na nebezpečí, navážeme-li podstatu křesťanské víry na proměnné vědecké koncepce. Byl právě zmíněný novověký konflikt mezi vědou a dobovým teologickým vyjádřením křesťanské víry nutný? Máme velmi dobrý důvod k názoru, že nikoli. Významným představitelem pozdní středověké scholastiky, bohužel oficiálně církevně poněkud upozaďovaným, byl františkán Duns Scotus (1266–1308), jenž velice zdůrazňoval suverénní Boží svobodu. Dle jeho tvrzení Bůh stvořil svět tak, jak se rozhodl ve své absolutní svobodě. Mohl stejně dobře stvořit i svět jiný (světy jiné), kdyby se tak rozhodl. Odtud okamžitě plyne, že skutečný Bůh je dokonale a nekonečně nad jakoukoli představou, kterou si o něm učiníme třeba na základě dobově omezeného vědeckého poznání. Ztráta vědecké představy o geocentričnosti našeho pohledu na vesmír pak v dané době nemusela být pro tehdejší teologické představy tak destruktivní, jako se bohužel na počátku novověku stalo. Jsme-li tak šťastni, že máme křesťanskou víru, neobávejme se vědeckého poznání, spíše se inspirujme přírodními vědami jako symbolickou knihou o působnosti Stvořitele. Buďme však při tom opatrní, abychom mezi oblastmi vědy a víry nevytvářeli nelegitimní krátká spojení např. tím, že bychom na Boží transcendenci metodicky nahlíželi obdobně jako na přírodovědnou skutečnost.

Autor je profesor meteorologie na MFF UK.

Jan Bednář, mezititulky redakční

foto: wikipedia.cz