Příklad víry

4. října 2022

(ČB 9/2022) Sestra Havránková, presbyterka a dlouholetá účetní farního sboru v Nymburce, se nedočkala předání medaile vděčnosti, které jsme plánovali na říjen. Mrzí mě to, protože jsme jí pamětní medailí chtěli vděčnost opravdu od srdce projevit. Byla to žena, která své schopnosti pro službu církvi plně využívala.

Příklad víry
4. října 2022 - Příklad víry

Pracovala v bance a vyznala se v účetnictví. Dlouhá léta se starala o bezchybné vedení účtů nymburského sboru. Prováděla kontroly v Diakonii, v Poděbradském seniorátě, v Jeronýmově jednotě i v kanceláři synodní rady. Pomáhala zavádět podvojné účetnictví a proškolovala sborové účetní. To je jen suchý výčet, ale za každou z těch funkcí bylo veliké osobní nasazení, mnoho cest po seniorátě i církvi, hodiny pečlivé práce. A nešlo jen o čísla. Sestra Havránková se samozřejmou pohostinností připravovala občerstvení pro návštěvy, i ty úřední, třeba pro členy seniorátního výboru či jakékoli kontroly, na něž k nám přijížděli pracovníci odjinud. Nejednou jsem toho ve farní kanceláři byla svědkem.

Svou pravidelnou přítomností i angažovaností ve sboru sestra Havránková propojovala několik generací. Znala jména nově narozených a dorůstajících dětí. Pamatovala členy z dřívějška i řadu farářů, působících v Nymburce. Do staršovstva ji „připravil“ (její výraz) někdejší farář a senior Josef Beneš. Ona tam pak pracovala po léta i za farářů dalších – Josefa Beneše, Blahoslava Pípala, Věry Hajské-Pípalové, Blahoslava Matějky a Kateřiny Roskovcové ještě donedávna. Se všemi blízce spolupracovala a o každém pak mluvila jen dobře. Při jednáních staršovstva nám připomínala dávné události a konkrétní lidi, kteří nejednou zachránili situaci; např. se sborovými úsporami při měnové reformě 1953, za které sbor ještě na poslední chvíli dokázal postavit sál za kostelní lodí.

Miládka, jak ji oslovovaly její vrstevnice, si kromě úspěchů a radostí užila i mnoho tělesných bolestí a zápasů. Obdivovali jsme její nezdolnost, s jakou se téměř do svého konce pouštěla do nových a nových prací. Něco ze selské zarputilosti, které nabyla jako dcera z hořátevského hospodářství a početné rodiny, ji neopustilo nikdy. To bylo vrozené. Nestačilo by to však do všech životních zápasů, ani do toho posledního 21. července t. r., kdyby nadto neuvěřila, že „lásku Boží, která je v Kristu Ježíši, nepřemohou žádné mocnosti, přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc…“ (Ř 8) Především tedy za příklad její víry zůstaneme v Hořátvi i v Nymburce vděčni.

Kateřina Roskovcová