Přijímání podobojí s ohledem na jeho dějiny

Ale stačí pátrat a rozhlížet se a smířit se s tím, že do všech koutů nedohlédneme. Předem bych ale rád podotkl, že eucharistický symbol vyžaduje zvláštní zacházení, vnímání i rozumění – ne náhodou kolem něj od pozdního středověku do raného novověku propukaly závažné spory.

K základním rysům eucharistické slavnosti

Nyní stačí, když uvážíme, že se v dobovém českém reformačním pojetí, kupříkladu u Matěje z Janova, jednalo o význam svátostný (mystický), týkající se obecenstva (koinonický) a spásný (soterický). Tak se tedy má v obecenství zakoušet svátost, a tím ochutnávat budoucí, a takto již přítomná spása. Pokud přitom jde o první ze zmíněných významů, eucharistie jakožto svátost hmotně symbolizuje tajemství. Toto tajemství patří do křesťanské perspektivy představ o duchovní realitě a je v ní zosobňováno vzkříšeným Kristem jako tím nejvlastnějším subjektem svátosti. Jako tím, kdo sám sebe vydává a rozdává. Má tak aspekt života, smrti a vzkříšení, takže ten, kdo svátost přijímá, může se na svátostné Kristově přítomnosti podílet takový, jaký je (nejen třeba ústy a trávicím traktem).

Zdůrazněme tedy, že svátostí, mystériem, je celý obřad, v němž se požívání chleba a vína stává připomínkou (anamnésis) zakládající události, jíž byla „poslední večeře“. Jako „prostředek spásy“ (medium salutis) je degustací budoucí blaženosti – přítomnou zkušeností budoucí spásy, jak se o tom píše například v Evangeliu podle Jana 6,54: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Takto symbolizace, událost symbolu, symbolická událost dává význam zkušenosti a podněcuje vědomí znovu duchovně přítomného Krista, kolem něhož se shromažďuje společenství (communio) jeho stoupenců.

Vzhledem k tomu, co jsme si zatím řekli, může být zřejmé, že když někdo posvátnost eucharistie omezil jen na chléb a kalich, hrozilo to nesnázemi. Jako by Kristus byl přítomen tak, jak to kdo zařídí. Nebo jako by svátosti bylo zapotřebí dopomáhat ke svatosti. Tak tomu bylo třeba tam, kde se začala zdůrazňovat reálná přítomnost Krista v chlebu a vínu. Dvojí symbol byl původně, počínaje poslední večeří, považován za připomínku k znovuprožívání. Až poté se stal symbolem posvátným.

Vývoj eucharistického symbolu

Tato symbolizace má dokonce své dějiny, které si v zájmu přehlednosti a jednoduchosti rozfázujme do šesti základních kroků od samého počátku do raného novověku. Jednotlivé kroky ovšem po sobě nenásledují podle přísného pořádku, nýbrž se zčásti překrývají. Východiskem, které mělo již symbolickou povahu, bylo vlastní poslední stolování Ježíše a jeho žáků, apoštolů, na prahu židovských Velikonoc (Mk 14,22–25 par.). 

První krok symbolizace pak představuje slavení Ježíšovy památky (srv. „to čiňte na mou památku“, 1K 11,23–25), jak to zavedla první generace křesťanů. Druhým krokem, který z prvního vyvstal zřejmě plynule, bylo, že eucharistie dostala jako bohoslužebný akt charakter svátostné liturgie. Stala se svátostí. Nemohlo zůstat jen u udržování paměti, protože nyní šlo o uvědomování a vědomé prožívání přítomného Pána.

Další, třetí krok symbolizace spočíval v soustavném promýšlení eucharistického symbolu. To bylo možné, protože křesťané rozvíjeli teoretické myšlení, a to umožňovalo vytvořit vztah mezi symbolizací a naukou. Myslíme zde zejména období takzvaných církevních otců – Dionysia Areopagity, Augustina, Cypriána a dalších, kteří měli vliv i na české myšlení na počátku 15. století. Teprve do období mezi 9. a 16. stoletím spadá vývoj teorie transsubstanciace. Od 9. století se v eucharistické liturgii prosazoval nekvašený chléb (azyma), který se snažil v 11. století teoreticky zdůvodnit především kardinál Humbert de Silva Candida. Důsledkem těchto tendencí byla další snaha o promýšlení vztahu k symbolice (např. se uvažovalo o chlebu a vínu jako prostředcích reálné Kristovy přítomnosti). Jako zvláštní čtvrtý krok dále odlišujme rozvíjení bohoslužebné symboliky, kterou ve vrcholném středověku začal představovat kult Božího těla a krve. 

Výrazně jiným krokem ve vývoji se pak stala revize nebo reforma tradice, která probíhala od časů pražských reformátorů po středoevropskou reformaci 16. století. Konečně šestý krok završil dosavadní vývoj rozvíjením a ustálením důsledků eucharistické tradice. Tím můžeme mít na mysli to, jak se právě české kališnické hnutí začalo zaštiťovat obrazem kalicha a vytvořilo později utrakvistický církevní útvar. Bylo silně motivováno obnovou původní a ještě ne zcela dávno praktikované formy podobojí, ale nedošlo jen k pouhé obnově. Šestý krok byl završen, když vznikly konfesijní církevní útvary, opírající se o protestantské konfesijní spisy a na římské straně o tridentský koncil.

Co z vývoje vyplývá?

Tento vývoj je v zásadě srozumitelný a dovoluje nám sledovat cestu od vlastního podnětu k posvátnému symbolu přes motivy k jeho rozvíjení až po vnější důsledky, které se o něj opíraly. Tento vývoj má ovšem, jak to bývá i v mnoha analogických případech, už dávno své důsledky ve zvnějšňování eucharistické slavnosti. To znamená, že se tato slavnost stává formální povinností, vytrácí se z ní rysy jejího vlastního významu i vazba zkušenosti jednotlivce na Kristovu přítomnost. Dějinný nástin může k tomu alespoň poukázat, ale upamatování by bylo jen slabým podnětem k hlubší zkušenosti. Slabost je patrná i tam, kde při slavení schází radost ze vzkříšeného Pána. Není snad zvláštní, že se píseň „Radujme se vždy společně“ při večeři Páně zpívá zasmušile?

JIří Hoblík
foto: wikipedia.org, ARo