Presbyteři až ve druhé řadě. Pokud vůbec

Jak nejlépe při ordinační slavnosti znázornit, že se jedná o pověření, které ordinovaným dává celá církev? Prosadila se podivná představa, že tam má být pokud možno co nejvíc farářů v talárech. Schválně se podívejte na fotografie z různých našich ordinací. Podobají se jako vejce vejci. Chumel černých postav s napřaženými pažemi, za nimi hrstka presbyterů v civilu, ordinované není vidět vůbec. Někomu se takové obrázky líbí, ve mně vyvolávají spíše smutek a otázky.

Pročpak se ti faráři tlačí do první řady? Copak si myslí, že mají něco lepšího na rozdávání než presbyteři? Reformace odmítla římsko-pravoslavné pojetí apoštolské posloupnosti, kdy světitelé svěcením svěřují svěcencům zvláštní duchovní poklad, předávaný domněle už od dob apoštolských. My však nesvětíme, my ordinujeme neboli začleňujeme do lidských řádů. Duchovní poklady rozdává sám Bůh tím, že je tvoří. Při ordinaci nových kazatelů jsou presbyteři i stávající kazatelé platní naprosto stejně: prosí svatého Ducha, aby pro své slovo a svátosti svou mocí stvořil nového služebníka. 

Nechápu, proč my faráři při ordinaci nedáme přednost presbyterům. V jiných oblastech přece spolupráce a sdílení úkolů fungují celkem dobře. Možná ordinaci sami málo promýšlíme a presbytery proto málo povzbuzujeme a nedostatečně kážeme o zdravém sebevědomí všech členů Kristovy církve. Snad proto se starší ostýchají přijít k ordinovaným a být vzkládáním rukou spolu s námi při Božím tvořivém aktu. A co hůř, oni nám snad při ordinaci vpředu ani nechybějí. Kolik těch farářů na pročernalých snímcích si všimlo, že za zády mají i presbytery? Druhořadé postavení starších v naší současné ordinační praxi považuji za chybné. Ordinace pak trochu vypadá, jako že dříve ordinovaní berou do party nově ordinované. Prvek sounáležitosti kazatelského stavu k ordinační slavnosti zajisté patří, dostatečně jej však vyjadřuje následné podání ruky. 

Farářská skrumáž kolem ordinovaných má ještě jeden dopad – málokdo na ně dosáhne. Co se rukou týče, vzdali jsme se starobylého vzkládání a nahradili jsme je bezkontaktním napřahováním. Ovšemže jde jenom o gesto a Pán Bůh si prosadí svou i bez našich úkonů. Podle mne je však škoda, když se z ordinace dotyk vytratí, asi jako kdyby svatba byla bez polibku. Domnívám se, že návrat ke vzkládání rukou nám pomůže najít výmluvnější podobu ordinace. Místo nepřehledné skupiny farářů, ve které se ordinovaný ztrácí, nechť ordinovanému na hlavu či rameno spolu s ordinujícím seniorem vloží ruce starší ze sboru, kam je dotyčný povolán, popř. odkud pochází. Z kazatelů se ke vzkládání rukou může připojit nejstarší a nejmladší, aby se naznačila kontinuita evangelia. Víc osob není třeba, povšechná církev u ordinace není symbolizována množstvím, nýbrž rozmanitostí. Příprava by sice byla trochu složitější, ale ne o moc. S drobnými obměnami lze takto postupovat i při společné ordinaci.

Ordinační slavnost se v církvi nekoná často, dost sborů ji nezažije po desetiletí. Což ovšem není důvod se o ordinaci nezajímat. Okamžik slavnostní pro celou církev si zaslouží obzvláště pozornou péči – jak ze strany kazatelů, tak ze strany presbyterů.

Jiří Tengler, farář v Poličce
foto: Benfoto