Praxe víry?

Kdysi začala být považována za „ctnost“ anebo dokonce za „teologickou ctnost“. Jako za jednu z nejlepších věcí, jež člověk vůbec může dělat. Ale jak přitom může být praktická? Anebo praxe víry spočívá v tom, že věřící člověk popadne lopatu a hází s ní? Nic proti práci s lopatou, sám jsem si jí užil a nedám na ni dopustit, ale praxi víry bych hledal někde jinde než v nitru člověka anebo v manuální práci. Přitom s obojím souviset může…

Téma praxe víry jsem si redakci Českého bratra dovolil navrhnout jako téma celého ročníku 2023 coby příležitost zaměřit se na nejrůznější oblasti, v nichž křesťanská víra není uzavřena právě kdesi v nitru, ale také se o ní jen nemluví. Otázka je, jak se může projevovat výslovně, zřetelně, popřípadě názorně. Aby také bylo možné se lépe zorientovat v otázce, oč vůbec v ní jde. Samozřejmě ne tak, aby se jí někdo pyšnil, nýbrž tak, aby neplápolala nebo spíš neskomírala jako světlo pod kbelcem.

Měřítko víry

Příkladem praxe víry je třeba večeře Páně, ale zkusme hledat také jiné příklady. Některé dobře známe, některé sotva, jiné jsou naopak dávno zapomenuty. A tak by stálo za to rozhlížet se po světě i po dějinách. 
Pro všechnu praxi víry bych si nicméně dovolil navrhnout jedno měřítko, totiž budování osobního vztahu ke Kristu. Nejde snad o to? Někoho sice takové měřítko uvede do rozpaků. Ale copak není křesťan osoba? Měl by snad mít ke Kristu jakýsi neosobní vztah? Osobní znamená mimo jiné vnitřní a znamená to také třeba právě praktický.

Vždyť s vírou se to má jako s vzácnou perlou – její vzácnost je dána tím, ke komu se právě vztahuje. Podle toho, kdo člověka k sobě přitahuje, životem ho táhne ve směru k nejlepší budoucnosti. Podle toho má také křesťan s vírou nakládat a pečovat o ni. A sice rozmanitými způsoby. Není snad víra dobrá k mnoha věcem? Nebo je to jen jeden z darů, které se schovávají do kouta ve skříni?

Vzhledem k osobnímu vztahu ke Kristu se přitom hodí dobře zvážit povahu křesťanského myšlení. A to říkám s vědomím, že v Krista má věřit celý jednotlivec, celá osoba, a ne jen jeho intelekt nebo nějaký jiný jeho kousek. Ovšem… jen s pomocí vlastní hlavy si můžeme klást otázky. 
Na jedné otázce mi pak obzvláště záleží: Není to tedy kupříkladu tak, že se stále povídá o Ježíšovi, jako by to nejlepší bylo mít ho hlavně za předmět úvah? Za pouhý předmět? Je-li předmět, jaký pak ale může mít někdo k němu vztah? Jak může jím být ze svých zmatků anebo ze staženosti své duše vytažen? Není původní vztah k němu spíše interpersonální a navíc obousměrný? 

Jen si vezměme některá z klasických vyznání víry. Mluví se v nich stále o někom a o něčem ve třetí osobě. Jen občas se v křesťanské tradici objeví hlas, že se jedná o modlitbu, ale i tak vyznání stále mluví o někom a o něčem. To není samo o sobě špatné, ale schází tu jakýsi důležitý krok. Jako by bylo v množství slov prostě cosi přehlíženo…

Držet se a nepustit

A aby toho nebylo málo – co je to vůbec vyznavačství? Spočívá v pravidelném nebo alespoň občasném přeříkání standardního vyznání víry během bohoslužeb? Není tedy naléhavě nezbytné mimo jiné se věnovat právě prakticky vyznavačství, a to jako příkladu rozvíjení osobního vztahu ke Kristu? A není to pro kteréhokoli křesťana? Nejen třeba pro výklad z kazatelny nebo univerzitní katedry…

Ideální křesťanská praxe by měla, jak se mi zdá, vést k takovému zájmu o víru, který by vyúsťoval ve výzvu: drž se a nepusť. Tam, kde se víra podobá spíše jakési nemastné neslané kaši, v níž jako by o mnoho nešlo, těžko si může říkat o zájem. Je to opravdu náhoda, že se tolik absolventů konfirmance po celá dlouhá desetiletí jednoduše „pouští“…? Je vlastně víra vírou, není spíš pustinou, když ji někdo opustí? To ale není otázka na opouštějící, nýbrž v tuto chvíli na praxi, jaká je, nebo spíše, jaká není.

Vzato ještě z jiné stránky: Praxe víry má být individuální a souběžně se má odehrávat ve společenství. Osobní vztah ke Kristu sem patří i proto, aby osobní víra nebyla jen záležitost soukromá. Víra je věc jednotlivce, ale na praxi víry se má podílet společenství. Takové společenství přitom nemůže spočívat v tom, že si křesťané v kruhu povídají hlavně o počasí a o podobných věcech, tváří sice k sobě navzájem, ale obráceni zády k okolnímu světu. Tím chci říci: Praxe víry by měla spočívat v takovém setkávání, které má svůj dostatečný důvod v Kristu – ego některého jednotlivce ani lákadla to nenahradí – a které by bylo výmluvným pozváním pro hosty i hledající…

Jiří Hoblík, mezititulky redakční
foto: pexels.com