Pravý Bůh a pravý člověk

V tom výroku je obsaženo velké napětí. O Bohu přece platí, že právě není člověk – a o člověku, že není Bůh. Tak to alespoň
zdůrazňuje biblická tradice. Avšak v Ježíši Kristu jsou tyto protějšky spojeny dohromady – a přece nesmíchány. Ježíš není nějaký kříženec mezi Bohem a člověkem, tedy člověk, který by z Boha získal nějaké nadlidské schopnosti, nebo Bůh, který by se spojením s člověkem stal o trochu méně božským. Když vyznáváme, že v Kristu se Bůh stal člověkem, tedy opravdu člověkem, se všemi omezeními a slabostmi, které k lidství patří, které my ze svého lidství známe. A člověkem se stal Bůh, tedy opravdu Bůh, nepřiblížil se k nám jen v nějaké odmocněné, levnější verzi. Je pro nás obtížné si to představit, mluvíme o tom v paradoxních větách, ale v dějinách křesťanského myšlení se mnohokrát ukázalo, že je důležité právě toto napětí udržet.

K tomu přesvědčení, že v Ježíši z Nazareta, který byl popraven jako zločinec a pak se nově setkal se svými učedníky jako vzkříšený, jednal a jedná s lidmi Bůh sám, křesťané dospěli velmi brzo, dávno předtím, než dospěli k té formulaci z Chalcedonu. Máme o tom svědectví už v Bibli,
nejvýrazněji asi v hymnu o Kristu, který apoštol Pavel cituje v epištole Filipským 2,6–11. Přečtěme si je v méně známém překladu Františka Žilky: „Ačkoli měl Božskou podobu, nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist, nýbrž zřekl se Božské podoby, přijal podobu služebníka, narodil se v podobnosti s lidmi, zjevem se ukázal jako člověk, ponížil se, stal se poslušným až po smrt, ano až po smrt na kříži. Proto jej také Bůh povýšil, udělil mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklánělo každé koleno bytostí nebeských, pozemských i podzemních, a aby každý jazyk vyznával, že Ježíš Kristus je Pán, k slávě Boha Otce.“

Můžeme si představit, jak hymnus slavnostně recitovali nebo zpívali při bohoslužbách. A pak, podle apoštolova pokynu, se na pozadí Ježíšova příběhu snažili i oni žít jako ti, kdo jsou „v Kristu“, tedy do tohoto příběhu zahrnuti. Třeba jim to mělo umožnit „pokládat jeden druhého za přednějšího než sebe“ (Fp 2,3).

I v tomto raně křesťanském vyznání je obsaženo to napětí. Jeho druhá část vrcholí v bohoslužbách oslavou Kristova božství. Vyznání „Ježíš Kristus je Pán“ to vyjadřuje jasně: On je nositel „jména nad každé jméno“, tedy onoho Jména, jímž se Hospodin odedávna svému lidu dával poznat a oslovovat v modlitbách. On, Ježíš Kristus, tedy „pravý člověk“. To je v tom vyznání zdůrazněno: Nositelem Božího jména je právě on, Ježíš Kristus. Toto „povýšení“ je důsledek Kristova ponížení, jeho cesty dolů, na kterou se vydal dobrovolně. Nesmíme však přehlédnout, že i tato cesta dolů, cesta lidství v jeho podobě i na člověka nízké, cesta až na samé dno smrti, je v hymnu líčena jako jednání Boží. Je to cesta toho, kdo „měl Božskou podobu“, nebo jak volněji ale přesněji překládá ekumenický překlad „způsobem bytí byl roven Bohu“. Ale nelpěl na tom. Proč? Zřejmě proto, že Bůh v Kristu nás lidi „pokládá za přednější sebe“. Tedy z lásky. Tak se v Kristu, „pravém člověku“, člověku poníženém až do smrti na kříži, ukázal „pravý Bůh“. Kristovo „povýšení“ pak ukazuje, že tato láska je opravdu to rozhodující a poslední, v ní se setkáváme se svrchovaným Bohem. 

To stručné vyznání, že Ježíš Kristus je „pravý Bůh a pravý člověk“ tak můžeme shrnout ještě stručnějším „Bůh je láska“ (1J 4,16).

Kateřina Roskovcová
foto: pexels.com