Přála bych si, abychom v církvi uměli lépe propojit sexualitu a spiritualitu

Dagmar Křížková se narodila v Liberci. Pochází z intelektuálně založené rodiny – její matka Marie Rút Křížková byla významná literární historička a signatářka Charty 77, otec působil jako pedagog a výzkumný pracovník v oboru chemie. Vystudovala stomatologii a později i všeobecnou medicínu. S psychiatrickou praxí začínala v Jindřichově Hradci, později působila v Českých Budějovicích či Praze-Bohnicích. Zde se věnovala také sexuologické praxi. V roce 1993 společně s evangelickým farářem Jiřím Štorkem založila ekumenický spolek Logos, který se zaměřuje na integraci LGBT+ lidí do společnosti a církví. V r. 1998 absolvovala dálkové studium na Katolické teologické fakultě UK. Za svoji činnost obdržela v r. 2014 ocenění bePROUD. V roce 2022 ukončila soukromou lékařskou praxi, psychiatrií a psychoterapií se však zabývá dosud. Dlouhodobě působí v oblasti duševního zdraví, například v hospici Dobrého pastýře v Čerčanech. V posledních letech se věnuje také duchovnímu doprovázení studentů a zaměstnanců Univerzity Karlovy v Centru péče o duši. Se svou partnerkou žije v Miličíně. Je aktivní členkou římskokatolické církve.

Začnu osobně, jestli se nebudete zlobit. Věnujete se medicíně, ale váš život se zpočátku ubíral jiným směrem – jako řeholnice jste chtěla svůj život zasvětit Pánu. Z kláštera jste ale odešla… 

Je to tak. Bylo to koncem 70. let, tedy v době, kdy řády nesměly legálně přijímat dorost. Já jsem v té době začala studovat medicínu a zároveň jsem dojížděla k sestrám do Institutu blahoslavené Panny Marie (dnes Congregatio Jesu). Stala jsem se novickou, postupně složila sliby. Nakonec jsem se ale po revoluci rozhodla ze společenství vystoupit. Roli v tom hrála moje sexuální orientace, které jsem si v době, kdy jsem do řádu vstupovala, nebyla plně vědoma. Bylo to spojené s pochybností, zda bych se pro takový způsob života rozhodla, kdybych si své sexuální orientace vědoma byla. Zároveň jsem jako členka římskokatolické církve začala přemýšlet o tom, jak je to s lidmi, kteří jsou na tom podobně. Proč o tom církev mlčí a tváří se, jako by neexistovali. 

Co vás přivedlo k sexuologii? Od řeholní sestry k sexuoložce je to docela dlouhá cesta…

Na medicínu jsem se hlásila s tím, že jediný lékařský obor, který mě lákal, byla psychiatrie. Nejprve jsem ale vystudovala stomatologii, dokonce jsem dva roky zubařku dělala. V r. 1988 jsem dostudovala i všeobecnou medicínu a postupně jsem se dostala k psychiatrické praxi. Po odchodu z řeholní komunity jsem se přestěhovala do Prahy a pracovala v Bohnicích. Postupně jsem se dostala i k sexuologii, protože když jsme založili Logos, tak jsem toužila se vzdělat i v tomto oboru – v naivní představě, že budu pro svoji církev kompetentnějším partnerem k diskuzi. To se v té době úplně nenaplnilo. 

Čím se vlastně sexuologie zabývá?

Záleží na tom, jestli se sexuologii věnuje člověk lékařsky vzdělaný, psycholog, sociolog či pedagog. Lékařská sexuologie se kromě běžného psychosexuálního vývoje zabývá poruchami v této oblasti, ať už jde o funkční sexuální poruchy, poruchy sexuální preference (dnes označované jako parafilie – od dříve užívaného názvu „deviace“ se již upustilo). Důležitá je i mezioborová spolupráce, například s endokrinology, andrology, gynekology a urology.

Moje zaměření bylo dáno tím, že jsem nastoupila na oddělení léčby sexuálních delikventů, takže jsem se věnovala právě poruchám sexuální preference, tzv. parafiliím, a to u mužů, kteří se dopustili nějakého deliktu, a znalecký posudek shledal, že je to na podkladě této poruchy. Nebyla to úplně jednoduchá práce. 

Jakou roli hraje sexualita v celkovém zdraví člověka?

Řekla bych, že je to integrální a velice důležitá součást každého člověka. Dokončení zdravého psychosexuálního vývoje a dosažení psychosexuální zralosti je klíčovou podmínkou spokojeného života, ať už je člověk nasměrován tak jako většina na párový či rodinný život, anebo z nějakého důvodu kráčí životem sám. I pro takového člověka je důležité, aby v sobě měl tuto rovinu zpracovanou a aby se přiměřeným způsobem projevovala v jeho vztazích. Je to natolik podstatná součást člověka, že ji nelze nijak eliminovat. Pokud se o to někdo násilně snaží, vede to k různým poruchám a frustracím.

Je vlastně důležité o pohlavním životě mluvit?

Určitě ano. Tím, že jsem se hodně věnovala menšinám, jsem se setkávala s příběhy lidí, kteří vyrůstali v rodině, kde nebyla příliš otevřená atmosféra a toto téma bylo tabuizováno či odsuzováno. Taková zkušenost těmto lidem komplikovala psychosexuální vývoj či sebepřijetí. 
Ale abychom nemluvily jen o menšinách – zrovna nedávno jsem viděla film Sbormistr a docela se mě to dotklo. Myslím, že je to velmi dobře udělaný film zachycující psychologické aspekty v chování sexuálního agresora i jeho obětí, včetně jejich rodičů, kteří toto nebezpečí včas nerozpoznali. I z tohoto důvodu je třeba snažit se o výchovu a osvětu, aby dospívající lidé byli ochráněni před předčasnou a traumatickou sexuální zkušeností, která může přijít z nečekané strany. 

Řekla byste, že mladší generace je v otázce sexuality otevřenější?

Myslím, že ano. I ve vztahu k menšinám nebo v genderových otázkách jsou vzdělanější, víc se o to zajímají. Na druhou stranu si nemyslím, že by to měli o tolik jednodušší, protože jsou leckdy bombardováni přemírou informací, které nejsou vždy podávány vhodným způsobem. Na internetu se mladí dostanou k informacím, které mohou být zavádějící nebo zkreslit obraz sexuálního života. Může je to odradit od toho, aby si plánovali život v partnerském vztahu. Pokud se mladý člověk setká i jen ve vizuální podobě s agresivní podobou sexu odtrženého od vztahu, nemusí to být lákavá vyhlídka. 

Jak poznám, že je se mnou v oblasti sexu něco skutečně v nepořádku a mělo by se to řešit odborně? Co pomůže, když se stydím o tom mluvit, třeba i s lékařem?

Chápu, že může být těžké jít rovnou k sexuologovi. V takovém případě by nebylo špatné začít návštěvou psychologa, případně zavolat na linku důvěry. 

Jaké bývají nejčastější problémy v sexuálním životě dlouhodobě spolu žijících párů?

Bývá tam často nesoulad v představě o frekvenci sexuálního styku. Bývá běžné, že žena je od určitého věku unavenější, nestojí o sex tak často jako její partner. Ale setkala jsem se samozřejmě i s opačnou situací, kdy žena měla větší zájem o pohlavní život než muž. Je to problém, který není vždy úplně snadno řešitelný. Snažíme se pár dovést ke kompromisu, aby se každý trochu přizpůsobil tomu druhému. 
Pokud je mezi dotyčnými hezký vztah, láska a ochota problém řešit, většinou se situace dá zlepšit. Je to nadějné. Mnohem hůř se mi pracovalo s páry, kde vztah už vymizel a směřovalo to spíš k jeho ukončení. Musím říct, že v takových situacích párové konzultace nepatřily k mým oblíbeným, někdy to byla docela dřina. 

Jak o sexu komunikovat s partnerem? Jak můžu partnerovi dát najevo, že se mi nějaká praktika či jednání nelíbí? 

Komunikace je samozřejmě důležitá. Projevy sexuálního nesouladu nebo poruchy se mohou stupňovat. Třeba projevy agresivity, což bývá častější u mužů, nemusejí být patrné hned od prvních zkušeností. Je zcela legitimní, když ta strana, které je takové jednání nepříjemné, to dá ihned najevo. Pak je dobré si o tom v klidu promluvit – jaké má kdo představy, co je komu příjemné a co nepříjemné – a snažit se dojít ke kompromisu. I v případě, kdy oběma stranám projevy agresivity při sexu vyhovují, by to mělo být předem domluveno, aby to jedna ze stran nevnímala jako ohrožení a nepřijatelné násilí. Jsou to závažné věci a je třeba je řešit co nejdřív. Rozhodně není dobré nechat si cokoliv, co mi vadí, líbit.

V poslední době se hodně mluví o tzv. konsentu – souhlasu se sexuálním stykem. Řada lidi se obává, že pokud nebudou mít vždy výslovný souhlas protějšku, dopouštějí se znásilnění. Jak to tedy je?

O otázce konsentu se v České republice v uplynulých letech hodně diskutovalo. Novelou trestního zákoníku s účinností od 1. 1. 2025 se Česko zařadí mezi země, které mají svoji legislativu ohledně znásilnění založenou na souhlasu, nikoliv na donucení (tedy aby mohlo být sexuální jednání klasifikováno jako znásilnění, musí se jednat o sexuální jednání, ke kterému ten druhý nedal souhlas a nemusí dokazovat, že k němu byl donucen). Domnívám se, že pokud jsou to dva lidi ve vztahu, kteří se dobře znají, mají se rádi a všechno probíhá v pořádku, není třeba mít obavu. Bylo by trošku zvláštní, aby si lidé, kteří spolu žijí dlouho, pokaždé takhle dávali souhlas. Je ale důležité, aby se trénovali ve vzájemné citlivosti. V párové terapii jsem se setkala například s tím, že se muž dožadoval sexu i přesto, že věděl, že jeho žena o to nestojí. V ní potom naopak ještě narůstal odpor k sexu. 

Vyskytuje se i přístup, že dlouhodobý vztah či manželství opravňuje k tomu mít s druhým sex, kdykoliv jeden z partnerů chce. Co si o tom myslíte?

V pořádku to není. Během své praxe jsem se setkala s muži, kteří to takto vnímali. Domnívali se, že na sex mají nárok, a tímto způsobem se svojí ženou zacházeli. Ani manželství není bianco šek na sex, kdykoliv se jednomu z manželů zachce. 
Zájem o sexualitu se může během života proměňovat, a ne vždy v souladu s tím druhým. I v tomto směru je potřeba s tím pracovat. 

Co by nemělo chybět ve zdravém vztahu?

Pro dobře fungující vztah je důležitá komunikace. Někdy je to i trochu diplomacie. Některé obtížnější rozhovory je vhodné začínat v poklidnější atmosféře, vyhradit si na ně čas. Řada z nás má sklon chybovat v tom, že málo chválíme. Kritika z nás vždycky vyjede snáz. Proto je důležité umět to pozitivní na partnerovi či partnerce ocenit. A když člověk potřebuje tomu druhému sdělit, že mu něco vadí, měl by se snažit to říct nekonfliktně, v příhodný okamžik.

Taky je vhodné, aby partneři respektovali obecné psychologické zákonitosti toho, jak muži a ženy prožívají partnerský vztah. Zatímco pro muže je intimní setkání cestou ke vzájemné blízkosti, pro ženu je jejím výsledkem. Pak dochází třeba k tomu, že muž má sklon nějaký konflikt urovnat stykem, i když žena na to není vůbec naladěná. Žena naopak potřebuje pocit harmonie, aby o intimní setkání měla zájem. 

Co byste poradila párům či jednotlivcům, kteří mají pocit, že se jejich víra a sexuální touhy nějak střetávají? 

To je velmi citlivá otázka, nedá se o ní mluvit obecně. Po letech práce s lidmi, kteří patří k sexuální menšině a ve svých domovských církvích nenašli příliš pochopení, si dovedu představit, že takové situace vznikají. Samozřejmě s tímto problémem mohou zápasit i heterosexuální věřící. 

Je důležité, aby se člověk uměl řídit vlastním svědomím, pokud je ovšem má dostatečně zralé. Pokud jde o člověka, který je součástí nějakého křesťanského společenství, je dobré situaci probrat s duchovním, k němuž má dotyčný důvěru. Je důležité nechat se vést tím, co opravdu cítím, a nepodléhat přílišné úzkosti či výčitkám. 

Povídáme si v týdnu, kdy v Praze probíhá Prague Pride, festival věnovaný lidem s menšinovou sexuální orientací. Části veřejnosti vadí přílišná exaltovanost, estetická vypjatost či politizace tématu. Jak vy osobně festival vnímáte?

Já jsem spíš střízlivý a introvertní člověk, takže necítím potřebu se účastnit Pride pochodu nebo se nějak zviditelňovat. Uvědomuji si však, že pro mnohé příslušníky LGBT+ komunity, kteří ještě nedokončili coming out, může být setkání, k němuž Prague Pride poskytuje příležitost, povzbuzením a oporou na další cestě. Nutno podotknout, že program festivalu je velmi bohatý, není to jen průvod. Začíná se i končí ekumenickou bohoslužbou. 

Co by podle vás mohli křesťané v přístupu k sexualitě změnit nebo se naučit? 

Myslím, že stojí za to se zamyslet nad tím, jaká je sexualita úžasná síla, ať už ji máme možnost realizovat v partnerství a rodině anebo jako člověk, který nežije v partnerském vztahu, ale přesto sdílí svůj život s farním společenstvím a přáteli. Sexualitu nejde oddělit od ničeho, co v životě prožíváme. Jsme sexuální bytosti. 

Jak stárnu, čím dál častěji si kladu otázku, co to znamená, že jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jak máme ukazovat lidem Boží tvář? Jaké vlastnosti máme rozvíjet, abychom žili co nejplněji Boží lásku, která má dimenzi erotickou, bratrsko-sesterskou, charitativní? V tomhle všem nám sexualita má co říci, ať už jsme v jakékoli životní situaci, v jakýchkoli vztazích a jakémkoli zdravotním stavu. Přimlouvala bych se za propojení sexuality a spirituality. Snažit se život žít v co největší šíři, integritě a hledat, k čemu nás Bůh každý den volá – jak máme světu přinášet jeho lásku.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: J. Hofman