Přál jsem si udělat takový maličký český Woodstočík

Každý rok na sklonku léta se z poklidného městečka na Vysočině stane hučící úl. Nevelký park Bludník je v obležení stanů a návštěvníků, kteří za kulturou, ale i setkáním s přáteli a uvolněnou atmosférou přijeli ze všech koutů Česka. Mezigenerační a multižánrový festival Otevřeno Jimramov je nejen v evangelických kruzích pojem. V roce 2020 oslavil úctyhodných 30 let existence, letos proběhne již 34. ročník. Na počátku však byla o poznání skromnější myšlenka. Duchovní otec festivalu je Tomáš Lavický, který se svými kolegy Tomášem Junem a Tomášem Blažkem po úctyhodném čtvrtstoletí předali pomyslný štafetový kolík mladší generaci. A je kouzlo nechtěného, že se k rozhovoru z trojice „následovníků“ dostavil právě Tomášův syn Jan, který jinak působí jako evangelický farář v Klášteře nad Dědinou. 

Co stálo za myšlenkou založit/vytvořit festival Otevřeno Jimramov?

Tomáš Lavický: Inspirací byl Woodstock, idol mého mládí. Když moje žena Anička [Lavická, farářka] nastoupila v Telecím jako vikářka, obhlížel jsem kopce v okolí, kde by takový Woodstock šel podniknout, ale to byla v osmdesátých letech jen iluze. Se seniorátní mládeží a s mládeží, co jezdila na Zbytov, jsme si pak v Telecím na zahradě udělali aspoň takový malý festiválek, kde zahrálo Jericho a Tomáš Najbrt, což byl takový předobraz a nultý ročník Jimramova. Když pak v listopadu bolševik padl, tak jsme další rok s Honzou Kellerem, který působil v Jimramově jako starosta, udělali festival v Bludníku [park v Jimramově]. První ročník byla spíš rodinná, evangelická záležitost. Vydařilo se to, tak jsme pokračovali, ale že to dosáhne až do dalšího milénia, to by mě tehdy nenapadlo.

Takže jste si přál udělat český Woodstock?

TL: To zase ne, jsem realista. Spíš takový maličký český Woodstočík. 

Kdo tehdy u zrodu festivalu stál?

TL: První ročník jsme chystali s Dušanem Svíbou, který žil taky v Telecím. Pak ale odjel do Francie, tak hlavně s Honzou a Filipem Kellerovými. Možná jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám, přece jen už je to pár let… Brzy se přidali Tomáš Jun a Tomáš Blažek, myslím, že od třetího ročníku. Společně jsme pak festival táhli dlouhé roky.

Jak složité bylo festival zrealizovat? Dovedu si představit, že jen samotná organizace je fuška, tehdy vám asi navíc nějak znepříjemňoval práci i režim…

TL: První ročník byl až po revoluci, v roce 1990, to už režim neprudil, ale chyběly zkušenosti. Tehdy mobily nebyly, takže když jsem něco domlouval, posílal jsem korespondenční lístky nebo volal z pevné linky. V tiskárně jsem si nechal vytisknout plakáty a s nimi pak objel okolí. Zvukaře mi dohodil Oboroh. Honza Keller s Petrem Brodským zajistili občerstvení. Ani už nevím, kdo prodával vstupenky. Zázemí zajišťovala mládež, která byla na Zbytově na brigádě. 

Jak jste se dostali do Jimramova? Připadala v úvahu jiná místa?

TL: To bylo navázáno na Zbytov, na Honzu Kellera a okruh lidí kolem. Bludník je navíc místo, které má genia loci. Leží na soutoku Svratky a Fryšávky, je to krásný zámecký park. Jen jedinkrát jsme uvažovali, že by to bylo jinde. Zámek a park totiž patří rodu Belcredi, a ti si jednou naplánovali v Jimramově rodinný sraz zrovna na ten víkend, kdy měl být festival. Tehdy jsme objížděli široké okolí a hledali, kde jinde by festival mohl být. Nakonec jsme ho ale jen o týden posunuli. Žádné, aspoň trochu srovnatelné místo jsme nenašli.

Co změnila sametová revoluce? Neztratil tím festival undergroundový punc „oázy svobody“?

TL: Devadesátá léta, aspoň ta první půlka, byla dobou velké svobody, velkých možností, ale i určité nejistoty. My jsme nikdy úplný underground nebyli, ale v církvi se vždycky nějaké oázy svobody najít daly, takže bylo na co navázat.

Festival sice oficiálně není s ČCE nijak propojen, přesto je nasáklý evangelickým étosem. Považujete to za důležitý rozměr festivalu?

TL: Myslím, že je to jeho přirozená součást. V počátcích byla většina organizátorů i návštěvníků z evangelických a spřízněných kruhů, později se to v obou směrech hodně otevřelo, ale atmosféra a duch z toho základu vycházejí. Pamatuju si, že se nás někteří muzikanti, co taky dělali svůj festival, ptali, jak to že tam nemáme ochranku. A lidi z brněnské alternativy, kteří pár let pomáhali s festivalovými novinami, byli až nervózní z toho, že je tam tak vstřícná atmosféra. (směje se)

Promítá se tento duchovní rozměr i do samotné hudby?

TL: Myslím, že ano. Vybíráme, co je nám blízké a co se nám líbí. Nemá pro nás smysl zvát kapely jen kvůli tomu, „aby přišli lidi“. Festival si děláme pro sebe s tím, že to „sebe“ je hodně široké.

Měl festival někdy namále? A pokud ano – jak jste to tehdy zažehnali?

TL: Namále… Často se vyskytlo něco, kdy jsem si říkal: „Stojí mi to za to?!“ (směje se) Ale vždycky mě ta atmosféra a festival vůbec nabily tak, že to nešlo zabalit. Samozřejmě byly roky tučnější a ty, kdy jsme drhli o dno, ale že bychom vážně uvažovali o konci, to se mi nevybavuje. 

Jak jste přečkali covidové roky?

TL: V prvním roce jsme směli prodat jen omezený počet vstupenek, ale díky tomu, že festival je až na konci léta, se ta hranice postupně zvýšila až na 500 účastníků, což nám umožnilo přežít docela dobře. Naopak druhý rok, když se restrikce uvolnily, bylo vidět, jak jsou lidi po kultuře hladoví a vděční, že se něco děje.

Součástí programu je kromě hudebních vystoupení i divadlo, tanec, výstavy a literatura. Měl festival tuto multižánrovost ve vínku od počátku?

TL: Úplně od začátku ne. Když jsem s festivalem začínal, neměl jsem moc konkrétní představu. Ale poměrně brzy jsme začali s výstavami. Kamarád fotograf nabídl svoje fotky z Afriky. Výstava se vydařila, tak jsme s nimi pokračovali. Přidaly se filmové projekce, divadla a divadelní a výtvarné dílny… Ty v některých letech probíhaly už během celého týdne před festivalem. 

V roce 2020 festival oslavil tři dekády existence. Když se ohlédnete zpět, jaké byly vaše představy o festivalu v začátcích a jak vypadá dnes – v čem se to liší?

TL: V začátcích bych nikdy nepomyslel, že festival nabude takových rozměrů. Na tom mají hlavní zásluhu Tomášové a postupně i mladší generace, která to převzala. Když jsme měli v roce 2008 v programu Vladimíra Mišíka s Etc, pro mě to byl absolutní vrchol a říkal jsem si, že výš už není kam. A pak přišli Plastici, Ebeni, zahraniční kapely…

Který ročník festivalu byl pro vás něčím výjimečný?

TL: Asi každý. Jedním ze splněných snů byly Prúdy v r. 2018. Jejich deska Zvonky zvoňte je pro mě jedním z vrcholů československého rocku. 

Hudební festivaly bývají z povahy věci živelná záležitost, kde se může leccos přihodit. Vzpomínám si, že například loni festival ochromila obrovská průtrž mračen, která vyplavila spoustu stanů. Jakým svízelným situacím jste v historii festivalu čelili a při které z nich jste se nejvíc „zapotil“?

TL: Toho bylo dost. V půlce devadesátých let jezdívala na Jimramov jedna parta z Bystřice nad Pernštejnem, co se dostávala do nálady čicháním Čikuli [čisticí prostředek na bázi benzinu s omamnými účinky]. Nebyli agresivní, ale pak se různě potáceli po areálu a díky jednomu novináři se to vždycky rozmázlo v regionálním tisku, takže jsme se pak dočetli o „jimramovském fet festu“. Po r. 2000 se zase jednu dobu stávalo, že nám v noci ukradli sudy s pivem nebo zmizelo něco jiného, to jsme si pak najali hasiče na noční hlídání. A taky na uklidňování rozjařené mládeže, která nabyla dojmu, že musí prochlastat a prořvat celou noc. Pár let jsem se to snažil řešit, a to byl taky jeden z těch momentů, kdy jsem si říkal, jestli mám tohle zapotřebí. (směje se)

Spřátelil jste se díky festivalu s některými interprety? Kterého setkání si obzvláště ceníte?

TL: Takových momentů bylo spousta. Třeba hned na prvním ročníku setkání s [písničkářem] Ivanem Hoffmanem. S řadou účinkujících jsem se znal už odjinud, ale setkání v Jimramově mělo svoje kouzlo. Za tu dlouhou dobu se na pódiu vystřídala obrovská plejáda interpretů.

Přesto – máte sen, koho byste rád na jimramovském pódiu viděl?

TL: No jo, snů by bylo… Ale většinou jsou v té nereálné rovině. Bob Dylan do Jimramova asi nepřijede. (směje se)

Po 25. ročníku jste spolu s T. Junem a T. Blažkem předali pomyslné žezlo mladší generaci. Zrálo ve vás rozhodnutí dlouho?

TL: Už minimálně od 20. ročníku jsem viděl, že mi na to chybí čas, energie, a už ani nemám přehled, co se děje. Začal jsem v týmu nadhazovat, že bych po 25. ročníku skončil, ale nikdo nereagoval. Když se ten 25. ročník přiblížil, už jsem se natvrdo zeptal, jestli mám teda ohlásit konec nebo jestli se toho mladí ujmou. Odpovědí bylo: „Klid, my to vezmeme…“ A šlo jim to tak dobře, že jsem jen zíral. Ale aby se nezdálo, že to všechno předtím viselo na mně, vždycky fungoval širší tým. Jsem moc rád, že se podařilo festival předat, znám případy, kdy to na tom dojelo. 

Předpokládám, že bedlivě sledujete, jak si ve vedení festivalu vaši nástupci počínají. Daří se jim jít ve vašich stopách?

TL: Dělají to dobře, ale myslím, že naštěstí v našich stopách úplně nejdou. (směje se) Nám se ta tučná a hubená léta střídala nahoru dolů a pořád jsme byli na hraně. Na shánění peněz jsme neměli čas ani energii. To se hodně posunulo. Na tak rozmáchlý program, jaký bývá teď, bychom my neměli ani pomyšlení.

Duch festivalu se s příchodem nových generací nemění

Jak velký je současný organizační tým? Kdo festival připravuje?

Jan Lavický: Tým má tříčlenné předsednictvo, což jsem já, David Jun a Jan Trusina. Kolem něj je pak okruh cca deseti lidí, kteří festival v průběhu celého roku připravují. Kromě toho jsou pak ještě přímo na místě desítky dobrovolníků, kteří pomáhají s prodejem lístků, občerstvením a dalšími věcmi.

„Otce-zakladatele“ jste ve vedení festivalu vystřídali v roce 2015. Jaké bylo naskočit do rozjetého vlaku?

JL: To vědomí odpovědností je samozřejmě velké. My tři se na organizaci festivalu podílíme už delší dobu, dělali jsme různé pomocné práce od prodeje festivalových novin po pomoc s občerstvením. Tím člověk festival nejen pozná, ale taky se stane jeho součástí. My jsme festivalem žili. Postupně jsme se do přípravy zapojovali víc a víc, takže pak to nebyl úplný šok. Navíc se příprav pořád účastníme všichni, takže nejsme ponecháni napospas osudu.

Jaké změny s sebou omlazení pořadatelského týmu přineslo? Co děláte jinak než vaši předchůdci?

JL: Myslím, že máme jinak rozdělenou práci. Táta měl obrovskou agendu kapel a financí. To byla velká starost. Myslím, že my máme úkoly víc rozdělené, i napříč velkými agendami, aby toho nebylo na jednoho tolik. I tak toho ale hodně leží na Honzovi, který píše granty a komunikuje s kapelami. Proměnil se i okruh kapel, které zveme. Mladší generace přinesla novou inspiraci.

Jak je vlastně festival financován? Předpokládám, že peníze za vstupenky nestačí…

JL: Máme granty, např. od ministerstva kultury nebo Kraje Vysočina, ale i další. Veřejné zdroje financí hrají v našem rozpočtu poměrně velkou roli. Snažíme se, aby výše vstupného nebyla komerční, i když samozřejmě se stoupajícími náklady postupně musíme zvyšovat i cenu vstupenek.

TL: Roli hraje i to, že máme občerstvení ve vlastní režii. A to nejen finančně, ale i pro atmosféru festivalu.

Kde čerpáte inspiraci pro výběr účinkujících? Slyšíte i na přání návštěvníků?

JL: Máme tři hlavní zdroje. Jednak nám píšou samy kapely, které by si u nás rády zahrály. Máme ale i spoustu vlastních tipů, ať už to jsou nějaké naše „srdcovky“, anebo něco, co nás v poslední době oslovilo. David a Honza hodně objevují nově vznikající kapely, Tomáš [Jun] zase zvučí na festivalech, takže tam často zaslechne něco zajímavého. Dáváme prostor i fanouškům, aby nám napsali, koho by v Jimramově rádi viděli.

Předpokládám, že po každém ročníku váš tým vyhodnocuje, co se povedlo a co se nepovedlo. Co je aktuálně třeba změnit?

JL: My jsme amatérský festival v tom smyslu, že ho děláme ve svém volném čase. Spoustu věcí jsme se v průběhu času naučili, je ale jasné, že plno toho jde dělat líp. Mám pocit, že aktuálně potřebujeme posily na některých pozicích. Týká se to třeba provozu stage, technické obsluhy. Je potřeba, aby ti lidé už měli nějakou zkušenost, takže není úplně snadné je sehnat.

Pro střední generaci má festival punc nostalgie, protože pamatují jeho začátky i minulý režim. Jak festival vnímá porevoluční generace? Vnímáte nějaké rozdíly?

JL: Nerad mluvím o tom, jak někdo jiný něco vnímá. Znám lidi, kteří jsou o něco mladší než já, a festival je pro ně stejně zásadní událostí roku jako pro mě. Z toho mám velikou radost. Ta předrevoluční zkušenost je samozřejmě nepřenositelná. To, co zažily předchozí generace za socialismu, není možné nijak přenést ani napodobit. Je ale vidět, že duch, a klidně řeknu i Duch tam zůstává. S generacemi se nemění. Z toho mám radost. 

Máte jako pořadatelé nějakou vizi, kam festival posouvat? 

JL: Já jsem v tomhle docela konzervativní. Musím říct, že ohledně festivalu vizi nemám. Myslím, že nejvíc jeho ráz určuje to, kdo ho připravuje. Zdál se mi ale sen o tom, že na 50. ročníku festivalu bude hrát Traband, který se při té příležitosti dá znovu dohromady. (směje se)

Daří se vám držet hudební profil festivalu? Převažuje stále alternativní hudba, anebo se posunul více do mainstreamu?

JL: Na tváři festivalu se rozhodně projevilo, že je v jeho vedení nové osazenstvo, ale myslím, že mainstreamem ohrožen není. Stále lovíme hlavně ve vodách alternativy, vybíráme ale víc zahraničních kapel. Je to ovšem velké vyvažování. Festival je mezigenerační, takže na něj jezdí rodiny s malými dětmi, ale i senioři. Pro mě je hodně důležité to vzít v úvahu i při výběru interpretů, i když není vůbec snadné to vybalancovat. Každý ročník má trochu jinou chuť.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: Ben Skála, archiv festivalu