Pozvání od hrdličky a co s ním

Hlas hrdličky si nespojuji s večerem, to byly hrdličky zticha, ale nad ránem kolem čtvrté to v parčíku naproti budově bohosloveckého semináře spustily naplno. Neměl jsem dojem, že zvou k lásce, nýbrž ke vzteku a k zavírání oken. 

Proč romantik Mácha nezůstal u osvědčeného pěvce lásky slavíka a dal přednost šedivému poloholubovi nevalného hlasového projevu? Nejspíš proto, že ani básník formátu Karla Hynka si všechno nevymýšlí sám, nýbrž pracuje s motivy až i s citacemi odjinud. Že se „kvítečko ukazuje po zemi, čas prozpěvování přišel, a hlas hrdličky slyší se v krajině naší“, to se Mácha dočetl v Bibli (Píseň Šalomounova 2,12). 

Láska erotická čili necudná

Tématem Písně písní je láska. Ne láska k Bohu či bližnímu, ale láska milenecká, plná dychtivé touhy, vůní, chutí a všelijakých smyslům lahodících příjemností vůbec. V církevních dějinách se objevovaly pokusy tuto báseň ze sbírky svatých Písem vyřadit, připadala totiž vícerým zbožným mravokárcům necudná. Tyto pokusy nakonec neuspěly, a tak nám zůstal v Bibli i popis ženského těla, který jeho části velmi poeticky pojmenovává a nic nevynechává. 

Židovští novomanželé se při svatbě obdarovávají prstýnky se slavným citátem z této básně „ani le dodi v dodi li – můj milý je můj a já jeho“. Známý je také citát „silná jako smrt je láska“. 

Postavit lásku na roveň smrti, to zní poněkud podivně, proto byl tento výrok často upravován do podoby „silnější než smrt je láska“. Ale to je omyl! Jedině láska Boží je silnější než smrt, naše lidská ne. Erotická láska, kterou Píseň písní opěvuje, je emoce, hnutí duše i těla, a byť byla někdy hodně silná, je stejně pomíjivá jako my, její smrtelní provozovatelé a konzumenti. Láska, která vytrvá a nikdy nezanikne, ta je chválena jinde (1K 13).. Zde ( Pís 8,6b–7a) nacházíme dokonce varování před její obrovskou silou, která může i zabít. Také v knize Přísloví (Př 7), v pasáži o lákadlech erotické lásky čteme o mladíkovi, který jejímu svádění podlehl, šel za ní doslova jako vůl na porážku a nevšiml si, že mu jde o život , dokud mu šíp nerozetnul játra.

Riziko lásky

V lásce je trvale přítomno bezpečnostní riziko, však výstraha v Písni písní pokračuje: Žárlivost (komponenta erotické lásky) je neúprosná jako peklo, je jako oheň, který dovede všechno spálit a její ničivý žár neuhasí ani velká voda.

Jak tomu rozumět? Snad tak, že láska není vždycky jenom něžné pohlazení, které život v štěstí změní, nýbrž že do výbavy nás lidí, bytostí schopných lásky, patří i vášnivá, pudová složka erotické touhy, která může zdevastovat všechno a proměnit život v neštěstí. 

Však láska, ke které zve hrdliččin hlas, v Máchově //Máji//, tomto erotickém hororu, nakonec vyústí v otcovraždu a trest smrti. Je to tak, vášeň dovede být silná jako smrt a žárlivost, od lásky těžko odlučitelná, mívá účinky pekelné. Sexualita, jak se na příkladech všelijakého sexuálního úchyláctví přesvědčujeme, je vždycky víceznačná, nakloněna k dobrému i zlému, a zacházení s ní je hra s ohněm. Ten oheň může hřát a svítit a navodit jiskřivou a vlídnou intimitu, chvilky sdílené rozkoše a velikého štěstí. Může ale také spalovat, trýznit a zabíjet; i malé krásné děti dovede určitý druh erotické touhy trýznit a zabíjet. Ale i když zjevně netrpíme nějakou vrozenou úchylkou, nejspíš si chystáme nějaké neštěstí, když správu své erotické vybavenosti přenecháme obchodníkům s všelijakou chemií a pornografií a své erotické vlohy nekultivujeme a nezjemňujeme. 

Jak se to dělá? Osvědčenou metodou, byť dnes poněkud pozapomenutou, je četba a vstřebávání dobré a silné milostné poezie, např. Písně písní. A zpívání všech dobrých písní a provozování, byť třeba jen poslechové kvalitní hudby. Efektivní bývá vyhledávání společnosti spřízněných duší, kde panuje srozumění o tom, co je v životě důležité víc, a co méně. A zdaleka nejlepší je celoživotní objevování, že nespalující, hřejivé lásce se výtečně daří ve vztahu, který má za heslo nápis vyrytý na kroužcích ze vzácného kovu: „Milý je můj a já jsem jeho“. Ten vztah sice není silnější jako smrt, ba ani není tak silný jako smrt, ale nikdo jiný než smrt jej rozdělit nedokáže. 

„Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor.“ Láska, jak nám ji popsal romantik Mácha, je nezkrotný živel. Když nastane jeho čas, zachvátí nás. Když nutkavý lásky čas přejde, pak ovšem opadne i ta velká voda a vychladne vření. 

Touha je koňské spřežení, které se může splašit

Model lásky jako živlu, který nás podle svého vlastního rozvrhu strhává, není ale jediný možný a ne jediný popsaný. Filosof Platón přirovnal erotickou touhu a citovost, tyto dvě složky naší duše, ke koňskému spřežení, jehož vozkou je či má být rozum. Rozum nemůže naše touhy a city nahradit, on sám vůz našeho bytí neutáhne, ale kočíruje ty mohutné tahouny našeho duševna, usměrňuje je a určuje tempo. City ponechané samy sobě se snadno splaší a pak nás jenom vlečou, dokud někde neupadne kolo či nedojde k jiné havárii. Rozum říká: Pospíchej pomalu, uvažuj dopředu a neztrať ze zřetele cíl. 

Apoštol Pavel říká něco podobného, když v listu korintským křesťanům uvádí jako jeden ze znaků lásky (lásky opět lidské, ale už ne výlučně erotické, byť ještě ne Boží), že je trpělivá. Také by se to dalo přeložit, že láska má dlouhý dech. 

V tomto pojetí je láska běh na dlouhou trať (a byla-li startérem tohoto běhu hrdlička, tím lépe). Vyžaduje i kázeň a přemáhání. Láska snáší všelijaké útrapy, je připravena drobně trpět, je trpělivá. Kdo má děti, třeba už i dospělé, a má je celý život rád, ten ví, o čem je řeč. 

Všechno hned

Dnešní doba, kdy se dá snadno koupit skoro všechno a ani opravitelné věci se neopravují, trpělivému zvládání citů a tužeb příliš nesvědčí. Zahazuj a pořizuj si nové, přemlouvá nás duch doby. Chceme všechno hned, bez čekání, poslední model. 

V dobách mého mládí, a to vlastně není tak dávno, se i romantické první lásky dobře snášely s perspektivou věrného celoživotního vztahu. „Jeden mladík s jednou slečnou se spolu octli na trati, kéž dojedou až na konečnou, kéž na trati se neztratí.“ Tak jsme tehdy zpívali, tak si to přáli a vůbec si přitom nepřipadali jako nějací předčasní starci. Bylo tehdy víceméně samozřejmé, že i zamilovanost má svůj cíl, totiž nalezení toho pravého muže, té pravé ženy pro společnou jízdu životem, dokud nás nerozdělí smrt.

Lidem, kteří mají větší část života za sebou, se svět těch mladých jeví obvykle jako úpadkový a horší, než byl jejich. Nechci tomuto pokušení podlehnout, a tak si říkám, že snad není ten dnešní svět horší – jenom je jiný. A jak se nepředvídatelně mění, kdo ví, možná zase objeví, že láska dvou lidí, kteří se rozhodli po celý život spolu snášet dobré i zlé, spolu i stárnout, je krásná. Krásná je cesta nesplašené, vytrvalé lásky bez dramat a havárií. Dojet spolu až na konečnou, to přece za tu trochu trpělivosti stojí!

Miloš Rechjrt, mezititulky redakční
foto: pexels.com, wikipedia.com