Poznávat Boha po africku

Výpravu na jih pořádal Spolek pro Jižní Súdán (spolekjiznisudan.cz), který už od osamostatnění tohoto nejmladšího státu na zeměkouli propojuje Čechy s těmito Súdánci, a to ve třech hlavních směrech: 1. humanitární projekty (potravinová pomoc v době katastrofální neúrody, financování několika zdravotních středisek), 2. adopce sirotků (ve spolupráci s nadací Mezinárodní potřeby; čeští dárci sponzorují už skoro 70 dětí, kterým súdánské války vzaly jejich nejbližší) a 3. vzdělávání kazatelů a církevních pracovníků (bez ohledu na církevní příslušnost).

Výuka v jazyce „acholi“

Hlavním cílem loňské výpravy bylo uspořádání týdenního semináře pro pastory a kazatele, ale taky třeba učitele nebo sborové sestry z různých církví a sborů ze státu Central Equatoria v Jižním Súdánu. Vzhledem k velmi nejisté bezpečnostní situaci v samotném Jižním Súdánu, která komplikuje jakékoli plánování, se seminář konal v uprchlické osadě Palabek na severu Ugandy (na území této „osady“ žije okolo 70 000 válečných utečenců).

Česká výprava měla šest členů ze čtyř různých církví. Semináře se účastnilo 16 studentů, kteří se různými způsoby překodrcali přes hranici – pro některé z nich to bylo možná složitější než pro Čechy cesta přes čtvrt zeměkoule. Byli rozděleni do čtyř skupinek, které se střídaly u jednotlivých učitelů, z nichž každý měl své konkrétní téma. Jedno z nich bylo „žalmy“, další „základy křesťanské víry“ nebo „zákon a milost“.
Samotné vyučování bylo komplikováno tím, že ne všichni studenti uměli dostatečně anglicky a v některých skupinách bylo nutné výklad i rozhovor překládat do místního jazyka Acholi. Taky jsme nesměli očekávat vysoký standard předchozího vzdělání, velká část studentů za sebou nemá ani nic srovnatelného s naší střední školou. Prostí vesničané, kteří touží pomoct svému společenství, někteří ale velmi inteligentní. Bohužel, v Jižním Súdánu není dost biblických škol ani teologických fakult. Ani připojení k internetu, kde by si člověk mohl najít kurz pro začátečníky, není dostupné všem. Je tady spousta křesťanů, a jejich počet dokonce roste, ale už jen vlastnit Bibli je pro mnohé z nich těžce dostupný luxus. A to včetně oficiálně ordinovaných kazatelů.

Raději Bibli než rýži

Před pár lety zástupci spolku pro Jižní Súdán mluvili s tehdejším anglikánským biskupem Bernardem a ptali se, co můžeme pro místní udělat. Byl to čas, kdy se země snažila vzpamatovat z následků válek, do toho přišla neúroda a hladomor, a spolek posílal do Súdánu náklaďáky s jídlem. Ale Bernard tenkrát prohlásil: „Můžete sem dovézt tisíce kamiónů rýže, a stejně nenakrmíte všechny. Radši nám dovezte Bibli a učte nás jí rozumět.“

Vezli jsme s sebou 25 anglických studijních Biblí a připravili lekce k různým biblickým tématům. Velmi brzy jsme zjistili, že přípravy jsou sice potřebné, ale dál plachtíme v neznámu. 



Hloubka a závažnost otázek nebo připomínek našich studentů mě občas velmi zasáhla a bylo opravdu nelehké na ně odpovědět. Jedna z mých lekcí se zabývala odpuštěním – odpuštění Boží jako základ křesťanské existence a mezilidské odpuštění jako nezbytnost, ba dokonce jako podmínka odpuštění Božího (viz Mt 6,14–15). V závěrečném hodnocení víc než polovina studentů uvedla, že to bylo pro ně nejdůležitější z toho, co ode mě slyšeli. Mluvíme tady o lidech, kteří jeden každý v občanské válce ztratili někoho blízkého a nesou si v sobě hlubokou křivdu a zranění. Nebo další lekce, pro změnu o Desateru, a otázka: „Má hřích člověk, který někoho zabil ve válce, protože někdo jiný mu řekl – jestli ho nezabiješ, zabiju já tebe?“ To jsou otázky, na které nelze odpovídat teoreticky od stolu, z pohodlí našich bezpečných farních kanceláří…

Výprava do vesničky Ayii

Seminář trval pět dní, pak jsme se rozloučili a nám začala nejdobrodružnější část výpravy. Navštívili jsme na pět dní Jižní Súdán, konkrétně malou vesnici Ayii, která leží přibližně na půlce cesty mezi hranicí a hlavním městem Jubou. Z Ayii pocházeli někteří z našich studentů, a také tam žije početná skupina sirotků, podporovaných českými dárci. Zažili jsme zde bohoslužby a strávili dva dny v místní škole.

Bohoslužby byly půvabné. Jako je v Africe zvykem, trvaly bezmála tři hodiny a velkou část z toho se zpívalo a tančilo k oslavě Boží. Do programu se zapojovali různí členové sboru – ať už slovem, modlitbami nebo nacvičenými písněmi. Dostalo se mi cti tady kázat a zvlášť jsem obdivoval školní děti, protože trpělivě vydržely kázání, které se díky překládání každé věty do Acholi protáhlo dost přes půlhodinu. Shromáždění po celou dobu pilně reagovalo – každou chvíli někdo z davu zavolal „amen!“ a ostatní svým amen přitakávali

Jako vzácné hosty nás posadili dopředu kolem stolu Páně, měli jsme možnost pozorovat účastníky a překvapilo nás, že naprostou většinu tvoří mladé ženy a dívky. Dospělí muži se dali spočítat na prstech – dva kazatelé sboru a pár učitelů školy. Po skončení jsme se ptali, kde jsou chlapi. Odpověď byla stručná: Buď zemřeli ve válce, nebo bojovali na špatné straně a teď se ukrývají někde v uprchlických táborech za hranicí, aby nemuseli do vězení. Zbytek mužů je v buši, kácí stromy a pálí dřevěné uhlí, aby měli na živobytí pro své rodiny. Pálit dřevěné uhlí je ostatně jedna z mála možností, jak si tady lidé mohou vydělat nějaké peníze. 

Velká část obyvatel nemá žádné příjmy a žije jen z toho, co vypěstují na svých zahrádkách a políčkách; když se urodí trochu víc, sednou si u silnice a nabízejí svůj přebyteček k prodeji kolemjedoucím. Některé rodiny jsou permanentně rozděleny – žena s dětmi se stará o domácnost a o úrodu, manžel pracuje někde ve velkém městě, domů jezdí na Vánoce a Velikonoce a pokaždé přiveze hrst liber, ze kterých pak rodina žije do dalších svátků.

Česko-súdánské zdravotní středisko 

Pokud přijde nemoc, je to katastrofa. Nejdříve se vyzkoušejí bylinky a tradiční prostředky. Když nezaberou, zkusí se zaříkávání. Když nepomůže ani to, odevzdaně trpí a čekají na smrt. Státní zdravotní péče je minimální a zdravotní pojištění je neznámý pojem. Ještěže je tady díky českým podporovatelům malé zdravotní středisko s lékařem Charlesem a sestřičkou Joan. Pravda, doktor úřaduje jen půl týdne, druhou půlku má pro další středisko v pohraničním Nimule. Na obou místech doslova zachraňují životy. V roce 2023 dvě sestry a doktor ošetřili bezmála 1700 pacientů! Výhodou našich středisek (oproti státním) je, že díky českým dárcům mají léky a můžou je lidem poskytovat bezplatně.

Jedna z našich studentek je vdova, manžel jí zemřel při dopravní nehodě. Ke svým vlastním dětem si přibrala ještě několik sirotků, dohromady jich má na starosti 11. Jedna z nich, čtrnáctiletá slečna se delší dobu necítila dobře. Prohlédl ji doktor z našeho zdravotního střediska a přišel s podezřením na tuberkulózu. „Je to vážná věc,“ řekl, „a nemám tady vybavení ani na potvrzení diagnózy, natož abych jí dokázal pomoct. Potřebujeme ji poslat do hlavní nemocnice v Jubě, kde umějí diagnostikovat i léčit.“

Cena života této slečny byla 100 dolarů, což zahrnovalo cestu autobusem do hlavního města, diagnózu v nemocnici a začátek léčby. Kdybychom tam zrovna v tu dobu nebyli a nemohli dát tuto částku dohromady, dívka by pravděpodobně pozvolna zemřela. Dokončení léčby si později vyžádalo dalších 300 dolarů, které se díky Bohu podařilo získat od obětavých dárců v Česku. Česko-súdánské zdravotní středisko v Ayii doslova zachraňuje životy.

Škola v Ayii má asi 250 žáků ve věku od 5 do 15 let. Poskytuje jim základní vzdělání, naučí je číst a psát, naučí je základy angličtiny (ta je jedním z oficiálních jazyků země – jinak má každý kmen svůj vlastní, a někdy se nedomluví ani s lidmi ze sousední vesnice). Dále jsme viděli přírodopis, zeměpis, matematiku a ekonomiku. Velmi významnou součástí je také výchova k osobnostnímu růstu a národní hrdosti, která prostupuje napříč všemi předměty. Zdaleka nejoblíbenější je ovšem tanec a zpěv. 



Kromě vzdělání škola dává dětem taky svačinku a oběd – sice prosté, ale přece jídlo. Na svačinu obvykle bývají ovesné vločky a na oběd posho (z kukuřičné mouky udělaná tuhá kaše) se zelenou omáčkou (podobnou špenátu). Občas pro změnu fazole nebo rýže. Žádné dítě, které do školy chodí, nezůstane o hladu. Tento zvyk neplatí jen pro školy súdánské, ale viděli jsme jej i v uprchlických školách v Ugandě nebo v nairobských slumech.

Vděčně a s láskou

Začal jsem své psaní tím, že jsem měl možnost poznávat Boha ve vzdálených exotických krajích. Co jsem se tedy o našem Pánu dozvěděl?
V prvé řadě to, že je lidem blízko. Možná tím blíž, čím jsou chudší, nemocnější, slabší. Stále platí, že se Bůh zastane sirotka a vdovy a že se dovolají jeho pomoci. Z toho ovšem vyplývá taky to, že my – bohatí, zdraví a silní – máme na jeho výzvu odpovědět a rozdělit se o svůj blahobyt s těmito blahoslavenými (Lk 6,20) bratry a sestrami.

Poslední věc, kterou chci zmínit, bylo zahanbení vděčností těchto lidí. Děkují Stvořiteli za každé sousto chlebové placky, protože zažili dny, kdy žádné ani neviděli. Při návratu zpátky po měsíci, stráveném s těmito pokornými sestrami a bratry, jsem měl smůlu, že jsem seděl v kupé s několika lidmi, kteří se potkali poprvé, ale spojovalo je jedno téma – co všechno nefunguje. Ve vagóně, v životě, ve společnosti. Od vlakové klimatizace až po vládu. Přiznám se, že se mi v tu chvíli zastesklo po dětech Božích, které uprostřed nedostatku radši využívají každou příležitost k poděkování, než aby vprostřed nadbytku hledali neustále důvody ke skuhrání a nadávání.

Jel jsem do Afriky učit, ale možná jsem se sám naučil víc…

Štěpán Janča, redakčně kráceno, mezititulky redakční
foto: archiv Š. Janči