Povzbudivá inaugurace s otazníčky

4. května 2023

(ČB 4/2023) Inauguraci prezidenta republiky máme za sebou. Byla odpovědně připravena a střízlivě vedena a pro značnou část společnosti, do které zahrnuji i sebe, byla povzbuzením pro budoucnost našeho národa.

Povzbudivá inaugurace s otazníčky
4. května 2023 - Povzbudivá inaugurace s otazníčky

A to i přesto, že nový prezident nezamlčuje své nevěrectví, což by pochopitelně nemuselo jít pod nos nám z církevní či křesťanské bubliny. Není však na tom nic divného, vyrůstal tam, kde vyrůstal a vliv na něho měla „víra“ úplně jiná.

Přidávám se do skupiny těch, kdo se zamýšlejí nad tím, jakou roli v případě uvedení takového představitele státu do úřadu má hrát (má-li vůbec) křesťanská víra, prezentovaná nějakým slavnostním aktem či obřadem. Názory jsou rozmanité, přejné i odmítavé. Po letošní inauguraci jsem četl názory, že tam bylo mnoho církevního nebo že to bylo příliš obřadné či to bylo duchovně málo sdělné. 

Spojení Hradu s katedrálou a jeho sousedství s arcibiskupským sídlem vyvolává představu, že se jedno bez druhého neobejde. Protože katedrála Hradu vévodí, možná to vyvolává pocit, že duchovní moc má vždy dominovat. Možná také proto jsme mohli být letos svědky něčeho, v čem hrál pan prezident trochu pasivní roli. Není nic nového, nejspíše od začátku nové svobodné doby, že politici nejen křesťanského založení vcelku samozřejmě míří do Arcibiskupského paláce. I když nevěří, jdou se setkat s nejvyšším představitelem české částky římskokatolické církve. Co tím kdo sleduje, zůstává většinou nezveřejňováno, čímž vzniká půda pro dohady, domněnky, interpretace. Ale utužuje se tak pozice církve jako instituce úzce spojené s mocenskou strukturou státu. Jistě pro některé její členy to může být povzbudivé. Nakonec i určité hodnotové souznění, byť nikoliv víra, může při tom hrát roli. Nový prezident zaujatě hovoří o odvaze, slušnosti, vzájemném respektu, porozumění, sebevědomí, tedy o hodnotách, ke kterým se žádný křesťan neotočí zády jenom proto, že o nich mluví ateista. 

dsc0411

Přesto však je to všechno jen malým ospravedlněním pro rozhodnutí učinit jakýsi náboženský obřad, při kterém se minimálně jedna strana mohla cítit cize až nepříjemně. Letošní inaugurace se podobala té z roku 2013. Prezident, i tehdy nevěrec, ač prý měl na nočním stolku Kralickou bibli, podstoupil nábožensko-kulturní rituál u relikvie českého světce, obklopen zástupem českého duchovenstva. Byl jsem tenkrát u toho a neměl jsem dojem, že tehdejší prezident s rodinou prožíval nějaký mimořádný duchovenský podnět smysluplně určující jeho funkční období. V průběhu dalších let se to už jen potvrzovalo. Letos se tento způsob zvolil opět. S tím, že vyvolal silnější nesouhlas z ekumenického prostředí. Ale kritické hlasy přicházely i ze strany římskokatolické. Když přemýšlím o tom, co se děje a co se třeba i změnilo, napadá mě jedna významná příčina.

Když před řádkou let probíhaly rozhovory o finančním narovnání mezi státem a církvemi, jednou ze základních podmínek jednání byla skutečnost, že stát nebude jednat s každou církví zvlášť. Partnery v jednání měly být sdružující organizace, tj. Česká biskupská konference, 
Ekumenická rada církví a Federace židovských obcí v ČR. Bylo to praktické, pomáhalo to. Jednání nebyla nikterak jednoduchá a nějaké podstatné usnadnění bylo žádoucí. Myslím, že od té doby se u tohoto rozlišování zůstalo i v jiných věcech. Pro pořadatele různých akcí to je praktické, nicméně stírají se zvláštnosti jednotlivých denominací a církví. 

Pochopitelně dominuje římskokatolická tradice, což letošní inaugurace rovněž potvrdila. A nemá-li veřejnost příliš přehled o odlišnostech a důrazech, pak se spokojí s tím, že křesťanskost zajistí největší denominace, a domluví-li se s ostatními, bude dobře. Ve chvíli však, kdy je křesťanství výhradně prezentováno římskokatolickými představiteli, hrozí, že se zůstane u formy spíše společnosti vzdálené, místy až tajemné, ne-li nesrozumitelné. Což neznělo pouze od nekatolických představitelů a členů církví, ale i ze strany římských katolíků. Vzhledem k tomu, že žijeme ve společnosti církevně, věroučně, historicky nepoznamenané, nelze čekat, že by se někdo jiný snažil o pestřejší zastoupení křesťanství na veřejné scéně.

Nejtěžší ovšem je otázka, zda něco takového má vůbec být. A pokud ano, pak zda se s tím dá něco dělat. Navazuji na slova Davida Nováka, předsedy Rady Církve bratrské, který přidal do debaty na sociální síti: „Pokud vím, pan prezident a jeho choť nejsou věřící. Chtělo se mi jim říci něco ve smyslu: tohle není jediný způsob, jak křesťanství vypadá. A věřte mi, že ekumenu mám moc rád a že mnohých křesťanských tradic si hluboce vážím a inspiruji se z nich.“ (FB, 10. 3. 2023)

dsc0382

To zůstává jako přední úkol křesťanských církví, tedy také její protestantské, evangelickévětve. Nikdo za nás neudělá to, aby evangelium s jeho důrazy, pravidly a morálkou vstupovalo do naší společnosti. Musíme sami. Hlásit se o místo, vstupovat na neznámou půdu, být co nejvíce tam, kde je možno léčivou zvěstí evangelia veřejné sféře pomáhat. A upozorňovat na další možnosti a cesty obhospodařování veřejného života. Znovu platí, že je třeba dělat to civilně, nezaujatě, nepateticky. 

Právě jako ti, kdo přijali evangelijní svobodu a žijí z ní, kdo ji znají jako to nejlepší pro růst člověka, a proto ji nesou a nabízejí dál. Kdekoli dojde ke shodě, tam se bude dít jednota v pluralitě. Kdekoli bude upřednostňován odlišný přístup, tam zůstaňme u různosti v lásce. To vše ovšem se zájmem o ochranu a rozvíjení života lidské bytosti i celého světa. Proto je na místě velkoryse přijmout nepřítomnost tam, kde se děje něco mimo zadání Kristovo a rámec evangelia. Taková důslednost nemůže nepřinést ovoce. Třeba takové, že veřejnost (zatím nepříliš poučená) začne rozpoznávat důrazy jednotlivých církevních společenství a tradic, aby jim s větším rozlišováním dávala prostor. Jak mě letošní inaugurace nasměrovala k lepšímu výhledu pro budoucnost, dopad náboženského obřadu mě přivedl do rozpaků a znovu otevřel základní otázky o ekumeně u nás.

Joel Ruml, emeritní synodní senior ČCE
foto: Lucie Horníková (Člověk a víra)