Povodňový deníček

Třetí zářijový víkend přinesl intenzivní déšť. Nad Jeseníky se vypršelo extrémní množství srážek a voda, valící se koryty řek, napáchala miliardové škody; bohužel vzala i několik lidských životů. Takto jsme to prožili na krnovské faře…

Týden 9.–13. 9.

Meteorologové na víkend věští déšť. My plánujeme nedělní pouť do kazatelské stanice Krasov – osmikilometrový pochod přes kopec, bohoslužba, grilovačka.

Čtvrtek 12. 9.

Začalo pršet. Nevypadá to zas tak zle! Většinu času jen mrholí. Uklidňuje nás, že zem byla totálně vysušená, lehký deštík bude pro krajinu blahodárný. Vždyť jsme se celé léto modlili za vláhu!

Pátek 13. 9.

Dále prší. Pamětníci roku 97 se přestávají usmívat. Při modlitebním setkání se modlíme, aby nepřišla povodeň. Domlouváme se, že v neděli vypustíme grilovačku. Bohoslužba zůstává. A co s přechodem kopce? Nejsme přece máčky! Půjdeme za každého počasí.

Sobota 14. 9.

Pořád prší. K večeru volám do Krasova, jaká je situace. „Silnice je pod vodou, neprojedeš.“ Rušíme bohoslužbu i pouť.

Zítra mám mít bohoslužby v administrovaném Bruntále. Po pár telefonátech se domlouváme, že to nebudeme pokoušet, bruntálští zajistí bohoslužby svépomocí (moudré rozhodnutí – ráno byla bruntálská fara zatopená a silnice neprůjezdná).

Kamarádi posílají fotky vzdouvajících se řek a zaplavených zahrad. Kolem šesté se z pouličních tlampačů ozve siréna. Dlouho houká a pak ohlásí, že přijde záplavová vlna. Co to znamená? Netušíme. Máme chystat evakuaci? Nebo co vlastně? Pro jistotu si načepujeme pár hrnců vody a nabíjíme powerbanky. Večer už víme, že v ulicích u řek teče voda. Z jedné strany Opavice, z druhé strany Opava – obvykle potoky s vodou po kolena.

Neděle 15. 9.

Z postele rovnou k oknu. Silnice je suchá a přestalo pršet. Na modrou oblohu se drápe příjemně teplé slunko. 

V noci vypnuli proud. Připomíná nám to tábor. Chystám se do kostela; nejspíš nikdo nepřijde, ale kdyby, aspoň se pomodlíme. Kontrolní pohled z balkónu: uličkou za kostelem přitéká potůček. Hrne si to jednosměrkou v protisměru a v Albrechtické mizí v kanále. Přezouvám se do kanad a jdu obhlídnout situaci. Mikulášskou za kostelem se valí řeka. Lidé stojí na chodníku a zírají. Než obejdu kostel, už i u nás brodím vodou.

Jdu zkontrolovat sklep. Zatím dobrý, jen po kotníky. Vynáším poslední cenné věci.

Popadnu foťák a jdu zase ven – tohle musím dokumentovat. Z kostela je ostrov. Přebrodím Mikulášskou kolem divadla směrem k Albertu a nechápavě zírám na peřeje, které mě od něj dělí. Z Revoluční je rozbouřený veletok, ten nebudu pokoušet, už tak mám vody nad kolena. Vracím se a mířím do města.

Zatopený kruhový objezd, v jehož středu přistála stavební buňka, vypadá poněkud surrealisticky. Značce „přechod pro chodce“ bych teď asi nevěřil, trčí sotva půl metru nad hladinou. Parkovací automaty u polikliniky jsou taky komické. 

Vracím se domů. Brodím se už do půlky stehen. Voda stoupá a kolem jídelny přetéká do zahrady. Za chvíli se příval hrne i z hlavní ulice. Na soutoku v zahradách vzniká hluboké jezero. Stojíme se sousedy na rampě a nevěřícně pozorujeme situaci. 

Nedá se nikam dovolat. Jen občas prorazí SMS. Taky internet se utopil. Nemáme žádné informace. Pokřikujeme z balkónu na policisty, kteří stojí naproti u služebny na zídce a monitorují situaci. Ptáme se, jaké jsou vyhlídky, ale jsou na tom stejně jako my – bez spojení a bez informací. Vůbec netušíme, že nejsme jediní a že jinde je to ještě horší: Vidnava, Mikulovice, Zátor, Holčovice, Kateřinky, Nová Ves…

Až kolem čtvrté stoupání hladiny zpomaluje a kolem páté voda začíná opadat. Využíváme příležitosti a jdeme vyvenčit psa. Dojdeme až na roh k obchodu. Všude lidé obhlížejí škody. Katastrofa sbližuje.

Pondělí 16. 9.

Ráno je bez vody už i silnice. Auta projíždějí nánosem bahýnka. Telefon nefunguje, elektřina nesvítí a už zastavili i vodu. Plyn syčí normálně. Je to bezpečné?

Zpracováváme zeleninu z rozmrzajícího mrazáku. Kotel polívky nakládáme na kolo a jedeme zjistit, jak jsou na tom ti, kdo bydlí blíž u vody. Než došlapeme k náměstí, jsme zablácení až za ušima.

Je neuvěřitelné, co voda dokázala za jediné odpoledne! Nánosy bahna, vymletá dlažba, vyrvaný asfalt, jámy místo chodníků… Mluvíme s lidmi, kteří měli vodu v bytech. Mechanicky vynášejí ven zničený nábytek, pračky, ledničky.

Slyšíme příběhy, při kterých vstávají vlasy na hlavě. „Naproti u sousedů se v okně objevil papír s nápisem SOS. Ulicí se ale hnal příval, nedalo se tam dostat, telefon nefungoval, nebylo, jak volat pomoc. Jen jsme doufali, že se dokázali zachránit!“ Dokázali. Vylezli do patra a vloupali se do bytu k sousedce. Tam přečkali noc – promočení a v hrůze, co přijde. Doma měli vodu skoro po strop.

Zjišťuju, kde všude voda řádila: benzínka, obchody, informační centrum, minoritský klášter, synagoga, banky. Armáda spásy, Charita, Diakonie, všechno pod vodou. Školy, úřady, hospody. Pamětníci srovnávají s rokem 97. Průtok prý byl letos menší a netrvalo to tak dlouho, ale při kulminaci šla hladina nejméně o 20 cm výš. 80 % města bylo pod vodou.

Pořád jsme bez signálu, elektřiny a vody. Začínáme oceňovat výdobytky civilizace, které jsme dosud brali jako samozřejmost. Nejvíc jsme vděční za to, že svítí slunko a je teplo. Mnozí se ovšem už začínají děsit zimy. Kdo ví, jestli se podaří zprovoznit zatopené kotle a aspoň trochu vysušit nasáklé stěny.

Romantický večer při svíčkách – nic jiného ostatně ani nejde. Město je temné jako nikdy předtím, jen naproti na policejní stanici hučí generátor rozsvěcující reflektor.

Úterý 17. 9.

Obhlížíme sklep – voda klesla, větší část už je přístupná, v té hlubší bude ještě pořád nad kolena. Musíme sehnat gumáky, ať do toho můžeme vlézt. Ulicemi projíždí auto s tlampačem a hlásá čerstvé zprávy. Než stačíme doběhnout k oknům, odjede a my si jen domýšlíme, co to asi provolávali.

Odpoledne ožijí telefony. Obvoláváme rodinu, abychom jim řekli, že jsme v pořádku, a přátele a farníky, abychom zjistili, jak to přežili. Teprve teď se dovídáme, že zaplavené jsou i další vesnice a města.

V Opavě na faře mají vodu i proud. Zkusíme tam odpoledne zajet – pokud je cesta sjízdná – nabrat pár kanystrů a nabít telefony. A musíme sehnat ty holínky, ať můžeme konečně do sklepa.
Projeli jsme bez problémů. Vodu i elektřinu jsme doplnili, ovšem gumáky jsou beznadějné. Z bankomatu pro jistotu vybírám pár peněz pro příští dny.

Večer telefonují přátelé a nabízejí se první pomocníci. Těšíňáci zorganizovali tři auta pracantů. „Co máme přivézt?“ Gumáky všech možných velikostí… rukavice, generátor, čističe, nářadí, vodu… 

Středa 18. 9.

Přijeli před osmou ráno. Vyložíme kontraband a rozdělujeme pracovní skupiny. Hlavní se ponořuje do sklepa a během dopoledne udělá práci, se kterou bych sám bojoval měsíc. Vytahat haraburdí, odčerpat vodu, vystříkat bláto… večer je sklep prázdný a hučí tam vysoušeč.

A ještě můžeme další party rozeslat do okolí: Libušina, Chomýž, Brantice. Všude obraz zkázy a lidé nesmírně vděční, že se o ně někdo zajímá a že jim někdo pomůže.

Konečně jsem se dovolal do Bruntálu. Tam to schytala jedna jediná ulice. Bohužel pro naši faru – ulice „U potoka“ v době povodní není dobrá adresa. Byt a modlitebna jsou naštěstí zvýšené, tam voda nedosáhla, ale ve sklepě a v přístavbě bylo půl metru vody. Vyhazují se židle, stoly, kuchyňská linka, skříňky, dveře; musí se vytrhat podlahy a dřevěné obložení. Chvála Bohu za pár dobrovolníků, kteří přijeli pomáhat i sem.

Volal Martin Balcar z Ústřední církevní kanceláře, vyřídil pozdravy od synodní rady a začal organizovat pomoc. Sbory pořádají sbírky a posílají skupinky pomocníků. Díky Bohu za církev, která drží pohromadě, díky za bratry a sestry, kteří jsou ochotní nést břemena druhých…
Pracanti s sebou přivezli několik krabic buchet. 

Čtvrtek 19. 9.

Ráno zapnuli proud. Auto s tlampačem hlásá, že pustí i vodu, ale bude jen užitková, nesmí se pít ani převařená. Ale aspoň spláchneme záchod.

Objíždím další zaplavené farníky a spřátelené duše a zjišťuju, jak na tom jsou; mám pocit, že za tři roky v Krnově jsem nevyřídil tolik telefonních hovorů jako teď za dva dny.

Díky štědrosti bratří a sester můžeme rozdávat materiál a suroviny – fara je zavalená krabicemi s čistícími prostředky, vodou a potravinami, nářadím a – samozřejmě – gumáky.

Z Orlové přijel jeden bratr a přivezl velký generátor. Půjčíme ho do Brantic. Pomůže hned několika sousedům najednou. O půlnoci přijeli brigádníci z Brna. Ráno i oni pojedou pomáhat do Brantic.

Pátek 20. 9.

Z Prahy přijeli Balcarovi. Obhlížejí situaci, aby mohli účinně shánět podporu. Objedeme spolu město a stavíme se za kurátorem. V dědině kolem potoka je zkáza ještě nápadnější než ve městě. Zbourané ploty, podemleté cesty, vyvrácené stromy, několik domů v ruinách. 

Zastavuju na kontaktním centru a zjišťuju, co potřebují. Zítra brigádníci můžou přivézt další materiál a vybavení. Potřeby se mění ze dne na den. Včera byly potřeba generátory, dneska už je poptávka nasycená. Peníze tady v tuto chvíli nemají žádnou hodnotu. Obchody jsou zavřené, takže je není kde utrácet. Jejich čas určitě přijde, ale v tuto chvíli jsou mnohem potřebnější dary materiální a ještě víc ruce pomocníků.

Večer přijíždí seniorátní mládež. Budou nocovat na faře a ani jim nevadí, že není jak zatopit a ve sprše teče studená voda. Zítra se rozdělí do pracovních skupinek a půjdou pomáhat na různá místa v Krnově a Branticích.

Sobota 21. 9.

Nápor na organizační schopnosti. Já, pověstný chaotik, se snažím zkombinovat požadavky na asi 50 pracantů s nějakými 30 lidmi, kteří přijeli. Máme tu mládežníky, opět přijeli Těšíňáci. Telefon drnčí skoro nepřetržitě. Nakonec se neuvěřitelné stává skutečností – pomohli jsme úplně všem, koho jsme měli na seznamu, a nikdo z pomocníků nezůstal nevyužit.

Je velmi povzbuzující vidět vděčnost lidí, kterým jsme mohli ulehčit v této infarktové situaci. Je pro ně obrovskou posilou vědět, že někdo na ně myslí a někdo za nimi přijede. Pomáhá nejen fyzická makačka, ale i rozhovor a naslouchání. Dobrovolníci odjíždějí utahaní, ale s dobrým pocitem užitečně stráveného dne.

Neděle 22. 9.

Bohoslužby v Krnově skoro normální. Jen elektřina v kostele ještě není. Nevadí, umíme zpívat s kytarou a farář ten akustický prostor taky ukřičí. Sešlo se nás dvakrát víc než obvykle – přišli bratři a sestry z Armády spásy, kteří mají všechny objekty zdevastované. Moc milé ekumenické společenství.

Odpoledne se ohlásila Diakonie – vezou nám vysoušeče. Skvělé, těch bude moc potřeba. A dlouho. Do druhého dne se rozběhly k různým lidem a institucím – funí v rodinných domcích, v pekárničce, a dokonce ve středisku Slezské Diakonie. Vůbec nevadí, že jsou od „konkurence“.

Další dny už rozepisovat nebudu. Věci se pomalu vracely do svých kolejí, postupně začaly fungovat některé obchody, město uklízí ulice a obrovské množství haraburdí ze zatopených prostor se vyváží na obrovskou skládku u nádraží. Lidé makají a uklízejí, ale je vidět, že melou z posledního.

Po adrenalinové euforii přichází velká únava. Likvidace škod se povleče. Zatopené prostory budou použitelné až po několika měsících, nejspíš až na jaře. Ti, kdo měli zatopené obytné prostory, bydlí u příbuzných nebo známých. Dobrovolníků ubylo, odjeli hasiči, vojáci i vězňové.
Podzimní počasí je krásné, ale po ránu už je cítit, že zima je za dveřmi. Letošní Vánoce pro mnoho lidí nebudou moc příjemné.

Sčítají se škody. Zjišťuje se, co všechno mají pojistné smlouvy napsáno pidipísmem někde pod čarou. V tuto chvíli už i peníze mají obrovský význam. Budou se platit účty za elektřinu, kupovat nové kotle a další vybavení. A nějaký čas se budeme budit hrůzou, když pár kapek deště zabubnuje na střechu.

Krnovský sbor dopadl dobře. Jen sklep. Jsme za to vděční Pánu Bohu. Díky tomu, že se nemusíme tolik zabývat vlastními škodami, můžeme zprostředkovávat pomoc těm, kdo jsou na tom podstatně hůř. Jsme opravdu vděční za podporu církve. Právě v takovýchto situacích se ukazuje soudržnost Těla Kristova. 

Otevřeli jsme kostel pro lidi, kteří jsou zasažení a potřebují si na chvíli oddechnout, vybrečet se, zastavit se nebo třeba jen vypít čaj. Chystáme sérii adventních koncertů, jejichž výtěžek půjde na pomoc speciální škole Slezské Diakonie, která byla povodní těžce zdevastovaná. A modlíme se, abychom byli oporou všem, kdo budou oporu potřebovat.

Štěpán Janča, farář FS Krnov