Pověření ke kazatelské službě je neskutečně silný zážitek

Můžete se krátce představit? 

Narodila jsem se v roce 1992 do farářské rodiny, oba rodiče jsou faráři [Pavel a Lenka Freitingerovi, pozn. red.]. Celý můj život tím byl dost ovlivněný, žili jsme na faře a byli v centru sborového života. Hodně mě určitě formovalo i to, že jsme se několikrát stěhovali. To přineslo mnoho dobrého, ale neslo to s sebou i určitou těžkost. Pociťuji to jako jakési vykořenění. Když se mě někdo zeptal, odkud jsem, vlastně jsem nevěděla, co odpovědět. Teď v létě jsme se přestěhovali s rodinou do Olomouce, tak doufám, že teď už budeme z Olomouce, a ne zase za pět nebo deset let odněkud odjinud. Máme dvě malé děti. Vystudovala jsem speciální pedagogiku, během studia jsem pracovala s dětmi s autismem a směřovala k práci s hendikepovanými. Když jsem po škole hledala práci, naskytla se mi příležitost začít učit na prvním stupni základní školy, a i když začátek byl poměrně svízelný, velice jsem se v tom našla a moc mě to baví. Dnes je ve škole tolik dětí s nějakými problémy a specifickými potřebami, že se mi vzdělání speciální pedagožky velice hodí a téměř denně z této odbornosti něco využiju. Letos jsem se naplno vrátila do práce po pětileté rodičovské pauze a jsem nyní aktuálně na pozici asistentky pedagoga. To je pro mě zase něco jiného. Zároveň na část úvazku pracuju jako speciální pedagožka a dělám také kariérní poradkyni, což znamená práci s osmáky kolem výběru škol a jejich dalšího směřování. To je taky velice zajímavá a pro mě nová oblast.

Jak se zrodil nápad, že se chcete teologicky vzdělávat?

Farářskou práci jsem odmala viděla doma zblízka, bylo mi to blízké. Po maturitě jsem dokonce uvažovala o studiu teologie. Praktická část farářské práce, jak jsem ji viděla u rodičů, se mi velice líbila a měla jsem pocit, že bych se v ní našla. Bylo pro mě ale nepředstavitelné odejít studovat do Prahy. Tak jsem nakonec zvolila obor, který se dá studovat v Brně nebo Olomouci. Navíc jsem se do speciální pedagogiky úplně zamilovala, takže jsem pak o čemkoli jiném přestala uvažovat. Zároveň jsem si ale uvědomovala, že farářů je čím dál míň a že bude tato služba časem chybět.

Kde jste absolvovala kurz pro vzdělávání laiků? Jak dlouho trval?

Jednou jsme byli na bohoslužbách v Břeclavi a úplně si vybavuju, jak jsem tam vzadu na stole narazila na plakátek, že se bude v seniorátu otevírat nový kurz teologického vzdělávání pro laiky. To mě zaujalo a řekla jsem si, že to je přesně ta parketa, kde bych mohla církvi pomoct, využít svých obdarování a zároveň dělat dál svou práci, kterou mám ráda. Tak jsem se přihlásila. Jezdila jsem do Brna a kurz trval dva a půl roku. Hezké bylo, že jsme se v kurzu sešli s mým strýcem, maminčiným bratrem Davidem Šmídou (viz rozhovor s D. Šmídou v ČB 1/2026). Vzájemně jsme se podporovali.

Kdy vás napadlo, že půjdete ke zkoušce, požádáte o ordinaci a stanete se výpomocnou kazatelkou?

Od začátku jsem do toho šla s tím, že to dotáhnu, že se chci stát výpomocnou kazatelkou. Je pravda, že nás začínalo asi dvacet a ke zkouškám nás nakonec šlo pět. Já jsem do Prahy na zkoušku jela s půlroční dcerou a byla jsem ráda, že to dobře dopadlo, protože mi bylo jasné, že bude-li více dětí, bude ještě méně času.

Co na to říkala rodina, lidé ze sboru?

Manžel mě po celou dobu kurzu podporoval, lidi ze sboru taky. A myslím, že rodiče jsou moc rádi. Je to docela zvláštní pocit, když se někde potkáme a jsme všichni v taláru. Když měl táta instalaci v novém sboru na Velké Lhotě, říkal mi, že by byl rád, kdybych tam byla v taláru, což bych si sama od sebe asi mezi dalšími faráři netroufla. I když v taláru kážu a hodně mi to pomáhá v upevnění role kazatelky, mezi ostatními faráři bych se cítila jaksi nepatřičně. Ale když mi táta vysloveně řekl, že by mě tam moc rád viděl, tak jsem talár oblékla a šla. A bylo to moc hezké. 

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

Když se učím něco nového, potřebuju mít k tématu hodně informací. A nejsem si jistá, jestli v tom kurzu vzhledem k šíři látky bylo dost času na to jít víc do hloubky. Za sebe bych potřebovala získat větší jistotu. Setkávali jsme se jednou měsíčně po dobu dva a půl roku, takže v součtu to nebylo tak moc hodin. Když jsem pak už psala vlastní kázání, nebyla jsem si jistá, jestli to dělám dobře. Naštěstí mám rodiče v oboru, tak jsem se měla vždycky na koho obrátit. Samotná ordinace je ohromně silný moment, já jsem do té doby nic podobného nezažila. Nevím, jak to popsat, ale na ordinaci budu vzpomínat celý život.

Jak často vedete bohoslužby?

Měla jsem teď delší pauzu, protože jsme se v létě stěhovali a já od září začala naplno pracovat. Takže mě olomoucký sbor nechával vydechnout. Poprvé jsem kázala před čtrnácti dny. Zajímavé bylo, že už mi to začínalo chybět a říkala jsem si, že se budu muset panu faráři trochu připomenout. V sobotu jsem si řekla, že za ním zajdu, ale než jsem to v neděli udělala, on po kostele přišel, jestli bych prý nechtěla kázat. To mě potěšilo. Jinak bych řekla, že jsem ve fázi rozkoukávání. Je to jiný seniorát, zdejší sbory zatím moc neznám. V brněnském seniorátu jsem kázávala i dvakrát měsíčně a někdy jsem musela nabídky i odmítat.

Co je na přípravě bohoslužeb nejnáročnější a co naopak radostné?

Už mám jakýsi systém, kterého se držím. Nejdřív vybírám text, často z německých luterských perikop, ty nabízejí více alternativ, takže se dá vybrat, který biblický text mluví i ke mně, na co si troufnu, co mě inspiruje. Pak si dělám kostru: písně, modlitby. A nakonec kázání. Nejnáročnější je to skloubit časově se vším ostatním okolo. S prací, rodinou, dětmi. Když už si vyčlením čas na přípravu bohoslužeb, chci jej maximálně využít. Ráda vybírám písně. Myslím, že to je důležitá část bohoslužeb. Ovlivňuje to celkové vyznění a určuje dojem, který v posluchačích zůstane. Taky prožívám to, že text kázání promlouvá i ke mně. Vlastně kážu v prvé řadě pro sebe. Nebo spíš k sobě. Je to zvláštní, ale cítím to tak.

Vyjádří vám někdo někdy vděčnost za vaši službu?

Ano, hodně. Vděčnost cítím ve všech sborech. Někde to ale umí vyjádřit nahlas, někde je to více skryté. Důležitá je pro mě také zpětná vazba. V mnoha sborech se přenáší bohoslužby on-line a stává se mi, že se ke mně donesou ohlasy až časem, často ne přímo, ale přes rodiče. 

Jaká byla největší výzva, kterou jste musela dosud jako kazatelka překonat?

No, výzva. Je to spíš drobnost na odlehčení. Kázala jsem v Nosislavi asi tři týdny před porodem. A bylo strašné vedro. Měla jsem odhodlání absolvovat vše v taláru, jak se patří. Víme, že je černý, vlněný, těžký. To byla výzva. Ale abych se neskácela, musela jsem jej před kázáním odložit a dokončit bohoslužby v civilu.

Jak se potkává vaše role výpomocné kazatelky s vaším civilním povoláním? 

Myslím, že můj učitelský přístup je v kázáních znát. To asi ani jinak nejde. Takže se ty role protínají, možná doplňují.

Jak to jde dohromady s rolí mámy dvou malých dětí?

Hodně to souvisí s tím, jak je ochotný pomáhat manžel. On je ochotný hodně, ale všechno musíme dobře koordinovat. Všechny nabídky služby mohu přijmout až po konzultaci s ním, protože když já mám bohoslužby, musí být on k dispozici dětem. Za to jsem vděčná, že mi velmi vychází vstříc.

Jak vidíte své působení do budoucna?

Doufám, že se brzo v novém seniorátu rozkoukám a budu kázat, kde to bude potřeba a jak to budu zvládat. Už se na to těším teď po té půlroční pauze.

Co byste vzkázala lidem, kteří přemýšlejí o tom, že by se stali výpomocnými kazateli?

Ať do toho jdou! Už to vzdělávání je úžasně strávený čas. Kurzy pro výpomocné kazatele teď mají mnohem vyšší úroveň, jsou nově organizovány a profesionálně naplněny. Sloužit pak ve sboru zase jinak než třeba jako varhaník nebo učitel nedělní školy, moct vysluhovat svátosti a kázat, to je krásné poslání. 

připravila Daniela Ženatá
foto: Ben Skála