Poutníkem v letu. Rozhovor se Zdeňkem Susou

(ČB 10/2021) Se Zdeňkem Susou se znám jistě 40 let. A už od mládí je to taková jistota po mém boku, kamarád, který vždycky pomůže. Kdykoliv jsem měla nějaké zdravotní trable, Zdeněk byl po ruce a vždycky si našel čas. A nad to – na rozdíl od spousty jiných lékařů – dovedl mě vyslechnout, uklidnit. A taky případně doporučit jiného dobrého lékaře.

Jenomže zároveň – když je potřeba – přijde k nám do kostela vést bohoslužby. Nebo mi na požádání bryskně napíše k lecjakému tématu fundovaný článek. Tak kdo to vlastně je?

Zdeněk Susa je Pražan z Dejvic, který po gymnáziu vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK.Pracoval nejprve tři roky jako lázeňský lékař, revmatolog a kardiolog ve Františkových Lázních, potom pokračoval už v Praze jako internista v Thomayerově nemocnici v Krči, na koronární jednotce na Strahově, v kardiologické laboratoři 1. lékařské fakulty, dál skoro 20 let na plicní klinice ve Veleslavíně a potom na interní klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze 2. Dnes pracuje již jen na malý úvazek na plicním oddělení polikliniky na Budějovické v Praze 4. Přitom stále učí na vyšší odborné škole Jabok.

Zdeněk Susa je celoživotně člen evangelického sboru v Praze-Dejvicích. Slouží jako výpomocný kazatel ČCE a v letech 1991 až 1997 zastával funkci synodního kurátora. Je ženatý, má tři děti a řadu vnoučat.

Vstup do důchodu je určitý fenomén, dost se o něm mluví – jak to kdo nese, jak se s tím vyrovnává. Je to předěl, často krizový. Pro tebe to předěl asi nebyl, tys s těmi svými činnostmi a prací prostě pokračoval dál. Uvědomil sis vůbec, že se stáváš důchodcem?

Neuvědomil. Jako předělu ve svém životě jsem se tomu určitě nevěnoval, ten zásadní zlom, jak se o tom mluví a píše, jsem necítil. Jediná změna byla v tom, že jsem přestal učit interní lékařství na lékařské fakultě. Všechno ostatní jsem dělal dál – dál jsem pracoval jako lékař, dál jsem učil na vyšší odborné škole Jabok a skrze ni i na ETF.

Ty činnosti, kterým se k stáru ještě věnujeme, nás můžou taky třeba něčím štvát. A tak si někdy říkáme – tohle já přece nemám zapotřebí, vykašlu se na to! Budu mít klid! Jenomže u nás stárnoucích to má háček. Hrozí, že se mi sice na chvíli uleví, ale pak budu sedět doma a nebudu dělat už nic. Tebe tohle neohrožuje? Nechtěl ses taky někdy na něco vykašlat?

Že bych se na něco nejradši vykašlal, to jsem zažil, když jsem učil na fakultě – tam jsem si opravdu říkal, že už to nemám zapotřebí. Ne že by se ke mně někdo choval špatně, mně vadilo spíš to, že tam nejsem využit. Dříve totiž jeden obor přednášel pořád jeden profesor, a medici tak získali komplexní, velmi dobrý přehled. Dnes vykládá jeden obor velká řada specialistů, každou část někdo jiný, a každý se tam snaží vnést to své, co ale pro studenty nemá význam. Učí se detaily a celkový přehled jim chybí. A já jsem byl jeden z těch mnoha přednášejících. Říkal jsem pořád dokola jednu přednášku, ale měl jsem pocit, že bych pro ně mohl udělat daleko víc. To mi vadilo. A k tomu jsem pak zjistil, že nás, těch vyučujících profesorů a docentů je víc než 300! Tak jsem odešel a učím na Jaboku; a vím, že to má smysl.

Mohl bys tedy vyjmenovat, čemu všemu ses věnoval nebo věnuješ?

Jako nejdůležitější věc, na prvním místě, bych řekl naši církev, ČCE. Rodiče byli evangelíci, pro mě bylo úplně normální k té církvi patřit, i když na bohoslužby jsme se dostali málokdy, rodiče měli chatu se zahrádkou poblíž Roztok u Prahy, a protože chtěli pro nás zajistit ovoce a zeleninu, trávili jsme tam od jara do podzimu prakticky každou neděli. Ale stejně pro mě měla naše církev od mládí obrovský význam. Ačkoliv jsem šel do první třídy v roce 1948, po komunistickém převratu, ještě jsem ve škole chodil na náboženství, hlavní význam pro mě tehdy ale měla konfirmační příprava, byla to padesátá léta a já jsem byl strašně moc vděčný, že jsem v partě, kde se dá o všem mluvit, zatímco všude jinde byla nutná opatrnost. Tohle byla určitě jedna z věcí, která mě do naší církve vtáhla, bylo to nesmírně důležité.

Jak jsi pak došel k tomu, že se chceš stát kazatelem?

Až do svatby jsem byl zcela pasivní člen, náš mladý farář Jan Čapek nás táhl a na všechno stačil. Ale po promoci a po svatbě jsme se odstěhovali do Františkových Lázní a tam to bylo úplně opačně. Lázně patřily ke sboru v Chebu a farář na všechny kazatelské stanice nemohl stačit. V sousedním sboru v Aši to bylo totéž. A pak onemocněl ašský farář a ten náš mi řekl, že tam mám jet a přečíst kázání, jinak bohoslužby nebudou. Podobně to bylo u nás v Lázních, tam jsem hrál na varhany, kdybych nehrál, doprovod by nebyl. V církvi se, jak známo, úkoly neodmítají. Tak jsem dělal, co bylo potřeba.

Tys tam pak kázal velmi často, dokonce v němčině, ale výpomocný kazatel jsi přece tenkrát ještě nebyl?

To byla zkrátka partyzánština, kazatelem jsem se stal o řadu let později a ordinován jsem byl až v roce 84. Celkově, do dneška jsem odsloužil víc než 500 bohoslužeb, na tom se ovšem jistě podílí to, že jsem pak měl několik církevních funkcí, takže jsem začal být zván po celé církvi. K tomu jsem sedm let zastupoval ve sboru v Libčicích, když byla jejich farářka Dana Rotkovská dvakrát na mateřské dovolené. Také jsem byl předseda poradního odboru pro mládež – to když Michalu Otřísalovi, který to dělal přede mnou, hrozilo, že mu vezmou státní souhlas. Já jsem farář nebyl, tak mi souhlas nemohli odebrat, čili to padlo na mě.

Co bys řekl na druhém místě?

Asi putování. Já jsem jako jeden z prvních, když se otevřely hranice, došel do Santiaga de Compostela. Taky jsem došel do Assisi a pak ještě do Říma. Nebo jsem prošel cestu Karla Hynka Máchy do Krkonoš. A teď naposled jsem obešel republiku kolem hranic. A na kole jsem dojel k Baltskému moři a s jedním synem přes Vídeň do Bratislavy.

Přece ale není možné dojít pěšky do Říma!

To nebylo v kuse, vždycky jsem šel po etapách, jeden rok jsem došel někam, další rok jsem navázal tam, kde jsem loni skončil. A některé ty etapy se mnou šlo některé z našich dětí, někdy šla se mnou má žena. A protože jsem romantik a mám rád hrady a zámky, tak jsem jich taky plno navštívil. A o tom všem jsem napsal pár knížek. Vlastně jsem napsal knihu o každé z těch velkých cest.

S tím souvisí další tvá velká činnost, vydavatelství.

Ano. Začalo to tak, že jsem si jednu, první knížku vydal sám. A přitom jsem zjistil, že to vůbec jde a že to je celkem jednoduché. Tak jsem začal vydávat knížky i svým kamarádům… Těch vydaných titulů mám dnes přes 130. Ale přitom zdůrazňuji – je to jen můj koníček. Já už si dnes pořád říkám, že skončím, ale pak přijde kamarád, přinese knihu a říká mi, že by to mělo vyjít. A tak já to zas udělám. Nějak prostě nejde úplně vycouvat. Ale je pravda, že toho odmítám čím dál víc.

Která kniha byla vůbec první?

Vyprávění o Češích a Němcích v českých zemích, bylo to v roce 94, vydal jsem to vlastním nákladem v počtu 1000 kusů; a prodalo se to.

Takže všechny ty činnosti do toho seniorského věku trvají.

To je pravda. Mívám bohoslužby, po církvi sem tam někde i přednáším, pak učím na Jaboku, občas vydám knížku. Chodím pořád na výlety, o tom svém putování po Česku jsem teď zase napsal a vydal další knížku. A jednou týdně chodím stále na polikliniku.

Taky bychom měli zmínit, že jste chovali hodně zvířat, ovšem ne někde na samotě daleko od Prahy, ale v Suchdole a hlavně pak ve Středoklukách. Co to všechno bylo?

Začali jsme s králíky, slepicemi a kachnami, měli jsme husu. A ve Středoklukách jsme přidali kozu s kůzlaty a pak taky prase. To když nám vyrůstaly děti a my jsme chtěli zajistit pro rodinu zdravé potraviny. Byla to převážně práce mé hrdinné ženy, která se tomu hospodářství věnovala naplno. Zatímco já musel denně do nemocnice, sloužit noční služby a tak.

A ještě jsme nemluvili o pivu, o tom jsi taky napsal knihu, dokonce jsi hrál hlavní postavu v pivním televizním seriálu, pro který jsi napsal i scénář.

Pivo není prvořadá věc mého zájmu, i když se tak na mě lidi dívají. Dostal jsem se k tomu tak, že mě v jedné společnosti požádali o zábavnou přednášku o pivu. Spojil jsem fakta s fikcí a mělo to takový úspěch, že jsem musel vymýšlet přednášky další a další, pak z nich byla kniha, pak mě pozval pan Šíp do Všechnopárty o pivu, a tím jsem se stal tak známým, že z toho konečně vznikl i ten seriál.

Tak na závěr – končit se tedy nechystáš? Neříkáš si – ještě třeba tři roky a dost?

Ne. Já mám spíš pocit, že bych toho mohl dělat víc. Jistěže ve svých devětasedmdesáti nemám tělesných sil tolik jako dřív, jsem i duševně víc unaven, ale pořád platí – žiju tady a teď a dělám to, o čem jsem přesvědčen, že to má smysl. A to chci dělat, dokud budu moct.

A přemýšlíš o tom, jaké to bude, až nebudeš moct? Bojíš se toho?

Přál bych si umřít v letu, nechtěl bych umřít po dlouhé nečinnosti. Ale co já můžu vědět… Říkám si – jsem v dobrých Božích rukou, v životě, ve smrti; i za smrtí. Děj se, co děj, bude to dobře.

Jana Plíšková