Pouť je příležitost, kdy se mohu nechat vést

Jan Růžička mě pozval na pouť izraelskou pouští. Byli jsme tam letos v březnu, bylo nás osm. Není (skoro vůbec) podstatné odkud kam jsme šli. Zkusím napsat, co bylo, resp. spíš co se stávalo podstatným během cesty. Co jsem si uvědomoval a kde bylo co blahodárné. 

Musel jsem si vyhradit čas. Nebylo možné pouť krátit. Oněch 14 dnů bylo jiných, svatých 14 dnů. Domluvil jsem jak ve sboru, tak s nejbližšími, že si nebudeme ani telefonovat ani psát SMSky. Neměl jsem připojení k internetu. Bylo to krásné, osvěžující, oblažující, ozdravné. Protože vznikl prostor. Prostor v hlavě. Volný čas. Mohl jsem opravdu odložit starosti všeho druhu.

Začal jsem vnímat svoje tělo. Batoh byl plný, cesta do kopce i z kopce, a různé části těla se začaly ozývat. I když o mě někteří mluví, že působím tam a tam jako „duchovní“, hlásil se fakt, že jsem taky tělesný. A že starost o tělo je potřebná: rozcvičit se, protáhnout, večer ošetřit bolavá místa. Neošetřené škrábnutí na kotníku z prvního dne mě pak hodně otravovalo, a přitom by člověk řekl, že je to hloupost. „Tělo je chrámem Ducha svatého,“ píše apoštol Pavel. 

Vnímání krajiny se v poušti mění. Člověk si všímá, kde je stín. Kdo má stín, má kde odpočinout. Vnímá také podloží (jak špatně se jde v sypkém písku). Teplotní rozdíl mezi dnem a nocí byl veliký, a tak jsem získal větší pochopení pro děkovnou píseň Františka z Assisi o tom, že existuje bratr oheň. Bylo potřeba vynalézavě najít místo, kde přenocuji. Sbalit a nést všechny svoje věci, to je taky kus umění. A zcela jinak začaly mluvit biblické texty o vodě. Bylo třeba s ní šetřit, podle jejích zdrojů se plánovala cesta. Člověk si uvědomil, na čem je závislý. A přemýšlet, kde jsou zdroje. A Zdroj s velkým Z.

Významným zážitkem bylo nechat se vést. Bylo to lahodné, nenést odpovědnost, přijímat pokyny toho, kdo pouť vedl. Je to dobrá lekce pro člověka, který obvykle věci organizuje, vede, je v čele. V jednom případě jsem dva kilometry věděl, že jdeme špatným směrem, ale rozhodl jsem se pochybnost nad směrem nevznášet víc než jednou. Také to patří k situaci, kdy se nechám vést. Silný zážitek. 

Malý kus cesty jsme ušli ještě před snídaní. Pak jsme četli dva texty z Bible, jeden žalm a jeden text, co souvisel s cestou, pouští apod. A pak jsme až do oběda mlčeli a šli. Po obědové pauze jsme opět přečetli oba texty a zase mlčeli až do příchodu na nocoviště. Mlčení – to bylo tak krásné. Být sám se sebou, uprostřed Božího světa. Nakonec je člověk před Bohem sám, sám za sebe. A byl čas, aby myšlenky přicházely a odcházely. A nebylo potřeba je domyslet hned, rozhodnout a vyřídit. Byl čas je nedomyšlené pustit a ony se zas jiný den vrátily. Několik důležitých věcí jsem si utřídil a uvědomil. A rozhodl se pro (celkem významnou) životní změnu.

Bylo to namáhavé. Kondice se měnila. I v rámci skupiny – průběžně se měnilo, kdo je spíš vpředu a na koho se čeká. Jsem rád, že to bylo namáhavé, že jsem to zažil. Je to v knížkách a filmech, sledujeme příběhy… a sami? Nevím, jak bych obstál v nějaké těžké situaci útěku, dlouhé cesty, nesení všeho svého na zádech… Taky to mi běželo hlavou.

Večer jsme slavili večeři Páně. Každý den. Vůbec jsem neměl pocit, že je to často. Povídali jsme pak, co kdo prožil s přečtenými texty. Modlili jsme se. Vše bylo tak obyčejné, improvizované, a přece nadmíru cenné, vzácné, svaté. 

Kvůli odloženému odletu zpátečního spoje jsme stihli strávit i jeden den v Jeruzalémě. Ale jestli jsem se někde „setkal s Bohem“, tak to nebylo ve městě plném vypjaté náboženskosti, ale v poušti. Bez všeho toho náboženského. V prostotě, obnaženosti, nejistotě a maximální vnímavosti. Sám se sebou a před Bohem – na cestě.

David Balcar
foto: pexels.com