Potřeba je zvědavost a trpělivost

Diakonický program Stop Násilí poskytuje terapii násilným osobám. Před dvěma roky rozšířil svůj záběr o mladé lidi mezi dvanácti a osmnácti lety. I ti se dovedou chovat násilně, jak nás o tom v poslední době často a s chutí informují média. Lze těmto mladým lidem pomoci?

Pracujete s těmi, kdo násilí páchají. Nezasloužily by si větší pozornost a péči spíše jejich oběti?

Programy pro oběti násilí u nás jsou a zaplaťpánbůh za to, i když by jich jistě mohlo být mnohem více. Programy pro lidi, kteří násilí způsobují – to je ale pole úplně neorané. I těmto lidem přitom jejich násilné chování komplikuje život a vztahy. Proto se snažíme působit též na ně. 

Jak násilné chování chápete? Znamená to někomu fyzicky ublížit, nebo je ten výměr širší?

Násilnou osobu si obvykle představujeme jako někoho, kdo se pere. Existuje však mnoho dalších typů násilí. Nemusíte při něm vůbec používat ruce. Můžete agresivně mluvit, můžete být agresivní svým manipulativním jednáním. A pořád je to ta samá věc. Nikoho sice neškrtíte, ale i tak můžete zranit. 

Mají klienti v „teenterapii“ něco společného? Lze mluvit o typickém klientovi?

My se podle všeho nesetkáváme s reprezentativním vzorkem. Obracejí se na nás totiž lidé, kteří mají potřebu svoje chování reflektovat a měnit ho. Náš program je dobrovolný. Dostanou se k nám tedy jen lidé, kteří mají zájem. Samozřejmě – leckdy jim je někým důrazně doporučeno, aby zájem měli. Ale nikdo jim účast v teenterapii nemůže nařídit. Když si pak s touto výhradou vybavím naši klientelu, vychází mi z toho velká pestrost. Pracujeme s lidmi z úplných rodin i z rodin, kde v minulosti došlo k rozvodu. Některým klientům je čerstvých dvanáct let, jiným líže paty plnoletost. Na to, abych mohl mluvit o typickém klientovi, je to příliš různorodé. 

Kdo vašim klientům teenterapii doporučuje a proč?

Často pozorujeme podobný scénář. Dotyčný na někoho vztáhl ruku, někoho druhého diskvalifikoval či ponížil a provedl to způsobem, který už není společnost ochotná tolerovat. Začne se tím zabývat škola nebo třeba OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.). Od nich vzejde doporučení násilné chování řešit. Dotyčný se pak obrátí na nás. Zda do našeho programu nastoupí a jestli v něm skutečně vytrvá, však nakonec záleží na něm. To si někdy musíme s institucemi vysvětlit, zejména s OSPOD – že jim například nebudeme hlásit nic o tom, jaké dotyčný dělá či nedělá pokroky. Možné by to bylo jen tehdy, pokud bychom uzavřeli trojstrannou dohodu mezi námi, OSPOD a klientem. Pak je možné učinit výjimku z pravidla. Tím pravidlem je dobrovolnost a diskrétnost. 

Znamená to odlišný způsob terapeutické práce například od programu Stop násilí pro dospělé násilné osoby, kterým může terapii nařídit soud?

Určitě. Můžu srovnávat, protože terapeuticky pracuji i v programu Stop násilí. Znám vlastně tři kategorie klientů. Dospělé klienty, kteří přicházejí dobrovolně. Dospělé probační klienty, tedy ty, již mají terapii pod hrozbou trestu nařízenou soudem. A dobrovolné klienty teenagery. Každá kategorie si žádá jiný styl práce, do kterého se musím vpravit.

Jak se tyto styly liší?

Nejkomfortnější jsou pro mě dospělí klienti, kteří přicházejí o své vůli. Mluvíme o tom, co jim terapie nabízí a co oni jsou schopni do terapie ze sebe vnést. Dochází k párování potřeb, dobře se pak pracuje. Probační klienti nebývají nastaveni na spolupráci. Často mě vnímají jako součást nepřátelské soudní mašinerie, která je trestá. Cítí se ponížení a dávají to najevo. Přijdou, posadí se a jako by říkali – tak se předveď, ale hlavně mě nijak neměň. Musím pak přirozeně daleko víc investovat do toho, aby se dotyčný začal cítit bezpečně a byl ochoten navázat terapeutický vztah. Někdy se to podaří, pak se dají věci posouvat. Když se to nepodaří, probíhá terapie komplikovaněji. Je více edukativní, nácviková. 

Vojtěch Betka vystudoval etopedii (poruchy chování a emocí). Osmnáct let pracoval v adiktologických službách. Pět let pracuje v programu Stop násilí, nově vede tým terapeutů v rámci teenterapie. Také provozuje soukromou psychoterapeutickou praxi.

Teenterapie je součástí programu Stop násilí. Ten nabízí terapii individuální, párovou a skupinovou pro osoby, které chtějí zodpovědně a nenásilně řešit konflikty a emočně náročné a zátěžové situace. Program spadá pod Středisko celostátních programů a služeb.

A terapie teenagerů?

Ta je také náročnější, i když jinak. Přijde, dejme tomu, dvanáctiletý člověk. Má zcela pochopitelné pochybnosti o tom, kde se to vlastně ocitl a co ten – v mém případě – skoro padesátiletý strejc, který před ním sedí, po něm bude chtít. Co si o tom všem má na první dobrou myslet? Musím také hodně investovat a přizpůsobit svůj styl chování a komunikace. Je třeba chytit linku, na které se potkáme. S tím je třeba si chvilku hrát. 

Na čem se mohou potkat teenager a „padesátiletý strejc“?

Já říkám, že je dobré v sobě objevit vnitřní dítě a trochu si ho hýčkat. Také být zvědavý na to, čím ten mladý člověk žije, co ho zajímá, a pokusit se to propojit s tím svým vnitřním dvanáctiletým klukem. Zvědavost a trpělivost jsou podle mého základem každé terapie. 

Dospělého ledasco z toho, čím žijí děti, autenticky nezajímá. Jak moc se vy sám musíte překonávat, když se potřebujete napojit na svět teenagerů? 

Asi se moc překonávat nemusím. Když něčemu na první dobrou nerozumím, rád si to nechám vysvětlit a naslouchám. V terapii se to vyplatí. Nedávno jsem polovinu terapeutické hodiny strávil tím, že mi klient zaujatě vyprávěl o nějakém novém, skvělém japonském animovaném seriálu. Líčil děj a najednou slyším, jak povídá – a tohle se vám úplně stydím říct. V tom seriálu viděl vizualizované téma pro něj citlivé, osobní, prožívané a komplikované. Hned jsem navázal. Nebýt ale té předchozí půlhodiny, tak se k tomu nedostaneme. 

Násilné chování teenagerů vůči sobě navzájem. To teď hodně tematizují zpravodajské servery. Přibývá takových případů?

To je otázka spíš na sociologa. Já nemám data, která bych mohl porovnat. A ani nevím, k čemu by mi v mé práci taková informace byla.

Přibývá podnětů, které mohou násilné chování spouštět?

Násilí je dnes víc legitimizované. Na to zase člověk nemusí být sociolog, aby to postřehl. Jak vypadalo mediálně zobrazované násilí za mého dětství? Byly to filmy s Vinnetouem. Teď je toho výrazně víc. Problém pak může být identifikace. Ideálně se má mladý člověk identifikovat s osobnostmi, se kterými se potkává v bezpečném prostředí, například ve zdravě fungující rodině. Mimo jiné tam odpozoruje i práci s agresivitou. Vidí, jak se zlobí tatínek, jak se zlobí maminka, jak to může být transparentní, nepotlačované a zároveň pojaté tak, aby to nebylo ničivé a ubližující. Zjistí, že je možné se zlobit, a zároveň pochopí, že za projevy naší zloby neseme odpovědnost, nemůžeme se zlobit jakkoliv. Nešťastné je, když mladý člověk vedle sebe žádnou takovou formativní osobnost, se kterou by se mohl identifikovat, nemá. Může se pak identifikovat s lidmi, kteří ukazují jinou podobu agrese, odpoutanou od zodpovědnosti. V mediálním prostoru je takových lidí víc než dost.

Podle čeho poznáte, že teenterapie proběhla úspěšně? 

Pro mě je úspěch, když dotyčný vytrvá až do konce. Nabízíme totiž velký nadstandard. Rok terapie zdarma se specialisty s psychoterapeutickým vzděláním a delší praxí. Za rok se toho dá za těchto podmínek opravdu hodně odpracovat, dopřát lidem náhled, úlevu, porozumění sobě samému. Kdo projde celým rokem, nemá samozřejmě vyhráno, ale kus práce na sobě odvedl. A to úspěch je.

připravil Adam Šůra