Potlačování emocí nám může odříznout cestu k hlubšímu prožívání víry

Ráchel Bícová je psychoterapeutka, supervizorka a lektorka. Vystudovala sociální práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studovala praktickou teologii v USA, při studiu mj. absolvovala výcvik pro vězeňské kaplany. Má za sebou psychoterapeutický a supervizorský výcvik, pracuje přístupem zaměřeným na řešení. V letech 2009–2019 vyučovala sociální práci na Evangelikálním teologickém semináři, nyní učí externě supervizi na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Podílela se na projektu Komenský 2020, kde byla hlavní didaktičkou metodiky Úcta k životu. Od roku 2016 píše blog Mezi řečí, kde přístupnou formou zpracovává témata z oblasti psychického zdraví, sebepéče atd. Jako terapeutka je součástí týmu Křesťanského terapeutického centra v Praze. Je aktivní členkou Církve Křesťanská společenství, věnuje se v rámci ní též pastoraci a ve svém sboru pravidelně káže. 

Jak byste definovala roli emocí v lidském těle z pohledu psychoterapeuta? 

Emoce si můžeme představit jako takový kompas našeho vnitřního světa. Signalizují, co je pro nás důležité, a ovlivňují naše rozhodování. Jsou to nositelé informací. Upozorňují nás na naše potřeby, můžou nám pomoci reagovat na situace způsobem, který zajišťuje naši psychickou a fyzickou rovnováhu. Vidím jako potřebné naučit se jich všímat, počítat s nimi, reagovat na ně a také je regulovat. Pokud chceme být zdraví – tělesně, duševně i duchovně – emoce potřebujeme. 

Jakým způsobem mohou emoce ovlivnit naše fyzické zdraví? 

Často se se setkáváme s tím, že se hovoří o negativních důsledcích na naše zdraví. Například dlouhodobý stres může vést k oslabení imunitního systému, k zažívacím potížím, kardiovaskulárním problémům, bolestem hlavy apod. Ale zároveň, pokud zažíváme v dostatečné míře třeba radost nebo vděčnost, které podporují regeneraci těla, zlepšuje se naše celková odolnost. Proto je dobré dívat se na účinky emocí z obou stran a vidět i jejich kladný potenciál. Pro naše fungování jsou důležité příjemné i nepříjemné emoce. Představa, že jde duševní a tělesnou stránku oddělit, je iluze. Ony nemůžou být nepropojené, jsme jeden člověk.

Umíme jako křesťané dnes pracovat s duševní stránkou člověka lépe? Jaká je vaše zkušenost? 

Na to se mi špatně odpovídá, protože k tomu nemám data. Obecně se dá říct, že co se týče duševního zdraví, jsou dnes lidé otevřenější tomu říct si o pomoc. Zlepšuje se to i v církevním prostředí. Už to není taková ostuda nebo něco, co by křesťan neměl potřebovat. 

Zeptám se ještě naopak. Může víra člověku pomoci lépe porozumět a zvládat své emoce? 

Opravdu bych to nestavěla tak, že emoce je potřeba hlavně „zvládat“. To totiž implikuje, že jde a priori o něco ohrožujícího. Ale bez prožívání emocí bychom nebyli plně lidmi. 

V každém případě může být víra významným zdrojem stability a smyslu. Modlitba, meditace, čtení Písma – to všechno nám může poskytnout v náročných chvílích nějaké útočiště, a tím pádem i pomoci regulovat vlastní emoce. Zároveň ale víra samozřejmě neznamená, že budu pořád v klidu a v pohodě. Dává nám nějaký rámec, jak emoce nahlížet, jak se v nich zorientovat. 

Psychoterapeutickou praxi provozujete v rámci Křesťanského terapeutického centra. Nezanedbatelnou část jeho klientů tvoří věřící lidé. S jakými obtížemi za vámi nejčastěji chodí? Liší se jejich trápení oproti většinové populaci? 

K nám chodí jak lidé věřící, tak ti bez vyznání. Těch věřících bude asi více, u mě jsou to přibližně dvě třetiny klientů. Ta myšlenka, se kterou jsme centrum kdysi zakládali, byla, aby věřící měli místo, kam pro ně bude snazší si pro terapii přijít. U nás můžou mít jistotu, že jako terapeuti stojíme na křesťanských základech. Ale také tam přicházejí s tím, že předpokládají, že budeme rozumět kontextu, ve kterém žijí, např. jaké to je být součástí křesťanské komunity. Není to pastorace, ale lidé na sezeních občas otevírají i duchovní otázky. Zajímá je, jak se morálně vyrovnat se situací, kterou procházejí, objevují se i zranění v církevním prostředí nebo zneužití církevní autoritou. Takové věci zasahují i jejich spiritualitu, nejen psychiku. Jinak se potýkají s obdobnými obtížemi jako většinová populace, jako jsou úzkosti, deprese, vztahové problémy, ztráta smyslu. 

Jak vaše křesťanská víra ovlivňuje váš přístup k psychoterapii? 

Víra mi poskytuje hodnotový základ a pochopení člověka jako bytosti, která je tělesná, duševní i duchovní. Pracuju s vědomím spirituálního přesahu, který je u klienta přítomen bez ohledu na to, jestli je věřící, nebo ne. Každý člověk potřebuje nějaký přesah, smysl života. Pomáhá mi taky vědomí, že tu nejsem proto, abych někoho zachránila nebo spasila, protože od toho je tu někdo jiný. (úsměv) 

V evangelické tradici máme tendenci přistupovat ke světu (včetně víry) racionálně. Emocionální prožívání víry navenek nám není příliš vlastní. Nemůže to ale být na náš úkor? Není potřebné projevovat emoce i v rámci duchovního života? 

Obecně platí, že pokud emoce potlačujeme, může nám to odříznout cestu k hlubšímu prožitku víry. Já opravdu věřím, že emoce jsou jedna ze složek, které nás mohou vést k autentičtějšímu vztahu s Bohem. Např. emoce jako radost z Boží blízkosti, naděje do budoucnosti, lítost spojená s pokáním – to všechno jsou zároveň důležité duchovní zkušenosti. Pozoruju, že lidé, kteří si myslí, že jsou hlavně racionální a dokonce třeba potlačování emocí považují za ctnost, jsou jimi ve skutečnosti o to víc ovládáni. Emoce nikam nezmizí jen proto, že navenek nejsou vidět. Takový člověk je potom třeba pasivně agresivní nebo jízlivý. Moudrá mysl se podle mě projevuje propojením racionality a emocí. Koneckonců, Bůh nás stvořil s obojím. 

Také v Bibli máme řadu textů s emočním nábojem. Výrazné emoce projevoval i Ježíš. O čem to podle vás vypovídá? Co v tom čtete vy jako psychoterapeutka? 

Ježíšovy emoce mi ukazují na jeho plné lidství. Na to, že je v pořádku plakat, hněvat se, mít strach. Že emoce nejsou slabost, ale součást prožívání života v plnosti. Ukazuje nám to, že i v našich emocích může být Pán Bůh přítomen, že to není v rozporu. 

Jaké biblické příběhy nebo pasáže vám připadají při práci s emocemi inspirativní? 

Celé Písmo je podle mě prodchnuté emocemi a nedá se číst, aniž by v nás nějakou emoci vyvolalo. Plné emocí jsou třeba žalmy, myslím, že i proto jsou tak oblíbené. Osobně mám moc ráda Eliášův příběh. Totálně vyhoří a v depresi se uchýlí do pouště. Je tam krásně vidět, jak se Bůh nejprve stará o Eliášovy bazální potřeby: nakrmit ho, nechat ho vyspat… Teprve pak řeší další věci. Celý proces má posloupnost. A to samé řeším i s klienty. Ze všeho nejdřív je třeba postarat se o „bazál“. Je pro mě nesmírně inspirativní, že takový příběh je součástí Písma, že tahle lidská zkušenost stála za to, aby v něm byla zaznamenána. 

Kromě přímé péče o klienty provozujete také blog Mezi řečí, kde sdílíte různé tipy na psychohygienu a zabýváte se různými tématy. Odkud přišel nápad začít psát blog a kde čerpáte inspiraci pro jednotlivá témata? 

Začala jsem s tím v roce 2016, kdy lidi ještě blogy četli. (smích) Teď už se blogy moc nečtou a na svůj web už ani nové články nedávám. Spíš se teď věnuju osvětě na sociálních sítích. Baví mě psát a vysvětlovat věci přístupnou formou. Když připravuju nějaké infografiky, můžu uplatnit i svoji kreativní stránku. Inspiraci čerpám z různých zdrojů – ze zkušeností s klienty, z vlastní praxe, od kolegů, z každodenních situací… Líbí se mi, že tím zasáhnu široké publikum a ze zpětných vazeb vidím, že to některým lidem i reálně pomáhá. Třeba se o sebe začnou líp starat nebo vyhledají pomoc. A to mi dělá prostě radost. 

Na blogu píšete mj. o modlitbě (s) dechem, pouti se zase říká „modlitba nohama“. V čem pomáhá, když při modlitbě zapojíme kromě mysli i tělo? 

Řekla bych, že je to právě to propojení všech složek, o kterých jsme mluvily. V tu chvíli jsme tam jako celý člověk. Dýchání, pohyb i jiné zapojení těla může být způsob, jak přítomnost svoji i Boží hlouběji a autentičtěji prožívat. 

Jak vypadá podle vás zdravá rovnováha emocionality v duchovním životě? Existují nějaké projevy, které tam nepatří? Je něco tzv. přes čáru? 

Hodně záleží na kontextu. Emoce projevuju i podle toho, v jakém prostředí se nacházím. Když budu tancovat a volat „haleluja“ na bohoslužbě amerických černochů, tak to bude dávat smysl. To neznamená, že to dělat musím, ale emočně to tam patří. Kdybych to samé udělala v evangelickém kostele, tak budu budit pohoršení. Je to otázka citlivosti vůči ostatním. Ale když jsem sama, tak se konvencemi svazovat nemusím. Proč bych nemohla před Bohem plakat nebo nadávat, že mě něco fakt štve? 

Na druhou stranu, pokud bych byla v dlouhodobě v prostředí, ve kterém musím pořád brát ohledy na nějakou konvenci, která přitom neladí s mým vnitřním nastavením, tak bych si kladla otázku, jestli je to místo pro mě. Musím přiznat, že občas mi připadá, že i jednotlivé denominace přitahují určité typy lidí. Kdyby vás to zajímalo, mám na blogu článek o duchovní typologii. (smích) 

Řekla jste, že tělesná a duševní stránka člověka jsou spojité nádoby, které o sobě vzájemně vypovídají. Platí podobná korelace i v případě duchovní stránky? Projeví se náš duchovní život i na těle? 

Myslím, že ano. Třeba odpuštění má jednoznačně pozitivní vliv na naše fyzické zdraví. Na to jsou i výzkumy. Odpustit samozřejmě dokážou i nevěřící lidé, ale z mého pohledu je to záležitost se spirituálním přesahem. Když máme v životě nějaký smysl, jsme součástí něčeho širšího, má to pozitivní vliv na naše duševní zdraví. Stejně tak když smysl života postrádáme, strádáme i jinak. Když nám nic nedává smysl, můžeme mít tendenci zanedbávat i svoji tělesnou stránku. Dala bych ale důraz na to, že spiritualita může být posilující. Když máme něco, co dává našemu životu stabilní rámec, má to pozitivní vliv i na ostatní složky našeho bytí.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: Antonie Suchánková, Joshua Blažek