Poslední záchrana

15. září 2022

(ČB 5/2022) Rozhovor s Janem Valeškou, provozovatelem komunitního zemědělství.

Poslední záchrana
15. září 2022 - Poslední záchrana

Jan Valeška je rodilý Pražák. K tématu ochrany životního prostředí se dostal už při magisterském studiu na Fakultě humanitních studií, kde se věnoval sociální a kulturní ekologii, tedy teorii udržitelného rozvoje. Už během studia vstoupil do neziskové organizace PRO-BIO LIGA pobočky Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO, který se zabývá ekologickým zemědělstvím. Jan Valeška působí v několika neziskových organizacích, které sám zakládal a které se věnují ekologickému zemědělství; je také zakladatel „kápézetky“, což ale není „krabička poslední záchrany“, kterou známe skoro všichni; v tomto případě ta písmena znamenají „komunitou podporované zemědělství“. 

Kde se ten vztah k zemědělství vlastně vzal? 

Při studiu jsem se nejprve zabýval udržitelností pražské dopravy, ale velmi silně mě oslovil sociolog Jan Keller; ten mě nasměroval k otázce životního prostředí ve smyslu, co můžu já jako jednotlivec měnit, ovlivnit. A uchvátilo mě právě to zemědělství – do našeho života zasahuje velmi významně a má obrovský transformační potenciál směrem k udržitelnosti rozvoje a k ochraně životního prostředí. 

Co přesně znamená to KPZ? Má to nějakou souvislost s krabičkou poslední záchrany? 

Jistě že nás to napadlo. Nicméně ten oficiální název, komunitou podporované zemědělství, je doslovný překlad z angličtiny. To KPZ je hnutí celosvětové, trvá asi už od sedmdesátých let. Ovšem v zahraničí je běžné, že ty vznikající kápézetky na něco navazovaly, zatímco u nás, paradoxně, nebylo na co navázat. Tady bylo po těch 50 komunistických letech rodinné či ekologické zemědělství na úplném začátku. 

Kde to hnutí původně vzniklo? 

Jeden kořen je v Japonsku šedesátých let, v souvislosti s výraznou chemizací potravin. Hnutí se nazývalo „jídlo s tváří farmáře“; farmář ručí doslova svým obličejem za to, že to jídlo je opravdové, vzniklé s respektem k přírodě, zvířatům a lidem. A my jako spotřebitelé máme být s tím farmářem spolčeni. Druhý kořen je ve Švýcarsku, je svázán s antroposofií. 

A jak to bylo u nás? 

Nějaké alternativní zemědělství se začínalo zkoušet v devadesátých letech, ale nebylo vůbec, jak tu produkci distribuovat. Ekologičtí zemědělci začínali tedy zkoušet do té doby zapomenutou možnost typu „prodej ze dvora“. Pak se začínalo s nějakými objednávkovými systémy, s bedýnkami… U nás je totiž obvyklé, že ekologický zemědělec, který třeba produkuje zeleninu šetrně a s úctou, potom stojí hodiny na trhu a musí škemrat, aby si to lidi koupili. A to se nám zdá být špatné. 

Jaký je tedy princip té KPZ? 

V naší kápézetce jde o partnerství. Ze spotřebitele se stává spoluaktér. Dá se tomu říct občanský aktivismus, který jsme odkoukali někdy v roce 2006 ve Francii, v Británii a v Německu. Je to komunitní systém, spotřebitel je spoluhráč. Farmář vyprodukuje za rok třeba 300 kilo zeleniny a domluvená skupina spotřebitelů, říká se jim podílníci, mu dopředu za tu zeleninu zaplatí, dají mu na jeden rok například 150 000 korun. A on jim pak bude každý týden poskytovat podíl z té své zeleniny. A co je důležité – když se urodí míň, farmář nebude té komunitě peníze vracet, ovšem udělá samozřejmě všechno pro to, aby se ta neúroda nestala. A když se urodí víc, spotřebitelé dostanou víc zeleniny, a nebudou nic připlácet. Vychází se z velmi důležitého předpokladu – zemědělství není byznys jako každý jiný. Obzvlášť to ekologické. Protože pracuje s živým světem a má vysokánskou míru nejistoty. Přehodit všechno tohle riziko na toho jednoho farmáře je z mého pohledu sobectví; koupit si pěknou zeleninu na trhu je málo. Takhle má ten farmář určitou jistotu. A taky ocenění. 

Četla jsem ale, že tohle není jediný model, že to může být komplikovanější, ne? 

To je pravda. Někdy je to tak, že farmu založí komunita spotřebitelů a zaměstnají zemědělce, který bude na tom poli hospodařit. Dokonce někdy začnou hospodařit i sami ti spotřebitelé nebo se na produkci osobně podílejí, to je běžné, chodí na pole na brigády. Což je náš ideál – aby to byla opravdu komunita, která je takhle spojena; důležité je i to, že se všeho účastní děti. Už to, že se dostanou do přírody, a taky že vidí, jak tam rodiče pracují, to se mi zdá moc důležité. Ale jak přesně to bude vypadat, to už záleží na domluvě v té konkrétní komunitě. I ten způsob placení má spoustu podob. 

Kolik je vůbec v republice farem zapojených do KPZ? 

Z hlediska celé naší republiky a celkové produkce je to zcela marginální věc, je jich asi 60. Jenomže z hlediska té kvality a vztahu mezi producentem a odběrateli to má obrovský dopad. Tyhle farmy mohou hospodařit ekologicky bez tržního tlaku, používat třeba tradiční osivo, pěstovat nezvyklé druhy a odrůdy zeleniny, a přivádějí tak lidi k půdě, která je živí. Navíc díky KPZ a podpoře spotřebitelů mohou začínat hospodařit i lidé, kteří by jinak vstup do zemědělství měli daleko obtížnější, ne-li nemožný. 

A nejsou ti zemědělci, co na to kývnou, přece jen trochu specifická sorta? 

Jednoznačně. Obvyklý zemědělec produkuje „komoditu pro trh“. Zatímco ti naši dělají „jídlo pro lidi“. Produkovat dobrou zeleninu nebo další produkty pro koncového spotřebitele je strašně náročná disciplína a dělá to málokdo. Vyžaduje to znalosti, infrastrukturu, nástroje… Ten „náš“ člověk musí být ochoten komunikovat, dělit se, snést, že mu lidi na ten jeho pozemek vůbec lezou. A to druhé nezvyklé, to je práce těch podílníků. Stát se zemědělcem je děsně složité; buďto to musí být v rodině, nebo to chce strašně moc peněz. A vůbec se to řemeslo naučit! Na to nestačí ani střední ani vysoká škola. Chce to hrozně moc praxe. No a ti naši podílníci do toho můžou takhle normálně vstoupit a začnou se to úplně přirozeně učit, to je přece úžasné!

Leckoho asi napadne otázka, přirozená pro nás, co právě chodíme na ty trhy – můžu si tam já zajít nakoupit? 

Ne. Výnosy z toho pole jsou jen pro členy komunity. Ale můžete se stát členem. V KPZ totiž nejde o samotnou proudukci, třeba mrkev. Jde o to, že pečujeme o ten kousek země, který nám byl svěřen, aby byl živý. To je celé, o nic víc nejde. A samozřejmě s tím souvisí, že se podporuje život té komunity. Vzájemnost, vztahy. K lidem, ke krajině, k půdě. Že z toho leze zelenina, to už je takový bonus. Oni by vám samozřejmě to kilo mrkve dali, ale není to záměr. Záměr je, že se skrz jídlo propojí vztah k půdě a ke krajině. Kde to jídlo vzniklo, kdo se na tom podílel, co přitom použil, kdo u toho trpěl, kdo u toho umřel, to všechno v té mrkvi je! A to mají lidi možnost v kápézetce poznat. 

Je také možné, že někdo je člen té komunity, ale na poli sám pracovat nechce? 

Určitě. Jeho povinnost je dopředu zaplatit smluvenou částku, může to být i ve splátkách, a druhá povinnost je si tu zeleninu odebrat. Paradoxně to bývá problém. Jak je ta platba takhle dopředu, stavá se, že ti podílníci na to zapomenou. Někdy je třeba pomoct s distribucí nebo třeba jednou za rok nějaké to výdejní místo uklidit. 

Na vašich stránkách jsem si někde všimla jména Vojtěch Veselý, to je původně náš farář, který má agroekologickou farmu ve Valči, do našeho časopisu jsme s ním kdysi dělali rozhovor. Ten taky patří k vám? 

Je mezi farmáři hodně specifický, pro mě Vojta představuje naprostou avantgardu agroekologického zemědělství, testuje nové přístupy a postupy v praxi, v tom je jeho přínos nedocenitelný. 

Když se díváme dopředu, vidíte nějaký vývoj? Kápézetky přibývají? 

Určitě se nějaký rozvoj děje. Lidi dnes víc chápou, že ekologické zemědělství má smysl, že lokální jídlo je důležité. I když musím říct, že někdy taky některá kápézetka skončí. No ale když za námi přijdou mladí lidé, že chtějí založit farmu, co víc si přát? 

A není přece jen deprimující, že jste v té zřetelné menšině? Nemáte někdy chuť se na to vykašlat? 

Samozřejmě že mám. Ale v principu těch okamžiků, kdy vidím, že to má smysl, kdy vidím, co to lidem dává, těch je daleko víc. Věřím, že to, co funguje, je práce v malém, drobné kroky, které jdou ale do hloubky. Přece se na to nevykašlu…

připravila Jana Plíšková

foto: archiv respondenta