Poslední slovo: Zvědavý Stvořitel

(ČB 1/2022) Když Hospodin dokončil své stvoření, stále tady ještě něco chybělo. Zvířata neměla jména. A tak Bůh zvířata „přivedl k člověku, aby viděl, jak je nazve. Jméno kteréhokoli živočicha pak bude takové, jak ho člověk nazve.“ (Gn 2,19) Představuji si to docela konkrétně. Adam sedí ve stínu některého z rajských stromů, které dostal za úkol střežit. Šťourá se stéblem nově stvořené trávy ve svých ještě dokonalých zubech. Bůh k němu po všem tom pracném tvoření přivádí své výtvory. Vždy po dvou, drží je pravou i levou rukou zvlášť za kůži na hřbetě a přivádí je před člověka, všechny ty gepardy a jeleny. Zvědav, co na ně člověk řekne. Člověk pod stromem na ty tři pohlédne a řekne: „Á, tak tohle bude, Bože, gepard. A tohle jelen.“ „Dobře,“ řekne Bůh, „gepard a jelen“. Prohrábne zvířatům srst a zvířata zmizí v houští. Bůh se otočí a jde pro další dvojici.

Tenhle nenápadný detail biblického příběhu o stvoření má dalekosáhlé teologické a také ekologické důsledky. Hospodin člověka postavil doprostřed své zahrady, do složitého a pestrého světa, který stvořil, protože se tak rozhodl. Nechtěl být na to všechno sám, proto pozval člověka, aby také přiložil – nikoli však ruku k dílu, nýbrž jméno ke všemu živému. Bůh v tom příběhu nechává člověka, aby k jeho mistrovskému dílu vymyslel jména. Jméno zvířeti nezmění tvar, barvu srsti ani genetickou výbavu. Ty jsou dány Bohem. Ale stanoví, kým a čím pro člověka budou. Není to předem dáno. Bůh je zvědav, jak to člověk vymyslí. A jak to vymyslí, tak to bude.

Jako lidé jsme v rámci stvoření prominentní hosté. Jsme jeho součást, závislí na jeho blahu a podléhající všem jeho chorobám. Ale současně jsme na jedné straně barikády spolu s Bohem. Pozval nás ke svému pohledu na svět okolo nás. Ze světa se tím vylamujeme, hledíme na něj zvenčí, dáváme jeho součástkám jméno a třídíme je. Ve světě se zařizujeme podle svých potřeb. Radikální ekologové vidí v tomto odkouzlení světa, k němuž došlo na půdorysu kdysi křesťanských a v přímé souvislosti s tím také průmyslově rozvinutých zemí, příčinu drancování přírody. Ta dnes vrací úder v podobě globálního oteplování, vymírání druhů a nečekaných pandemií. Kdo takto romanticky teskní po ztracené harmonii s přírodou, měl by ale uvážit, zda by dal přednost životu ve středověké Evropě s její dětskou úmrtností, válkami a vydaností živelním katastrofám.

Problém totiž nespočívá v odkouzlení přírody, nýbrž v tom, že člověk zapomněl na Boha. Ten mu ale dál předvádí své stvoření a je zvědav, co na to člověk řekne. Co řekne, až mu předvede otrávené ryby, mrtvá korálová pole, olysalé slepice z klecových chovů, až mu ukáže brazilské mýtiny, ropné skvrny na mořích a kilometry průmyslových zón kolem měst? Možná se pak člověk bude muset přestat šťourat plastovým párátkem ve svých už zdaleka ne bělostných zubech. A hledat slova pokání a prosby o pomoc.

Petr Sláma