Poslední slovo: Životní minimum

Z neschopnosti překročit sama sebe mě nakonec zachránila pořádná rýma a kamarádku jsem přemluvila na soft verzi naší výpravy. Přespíme v chalupě. Bude tam sice kolem nuly, ale můžeme si zatopit. Tak jo. Dost jsem pak přemýšlela o tom, kde mám své hranice, bez čeho se neumím obejít, co je moje životní minimum.

Ministerstvo práce a sociálních věcí dokáže životní minimum udat v číslech a vláda tuhle společensky uznanou hranici peněžních příjmů, nutných pro život, čas od času zvýší. Jenže jak je to se mnou? Co potřebuji, abych přežila a byla na světě ráda? A stačí mi na to čísla, peníze a obchody?

Potřebuji teplo, abych mohla spát. Fyzické, ale taky, a především, teplo ve vztazích. Mráz obojího druhu mi nedělá dobře a vím, že jsem pak dost nevrlá. Potřebuji lidi, o kterých vím, že mě mají rádi a já je, a dokážou mě přijímat tak, jak jsem. A taky vlídně nastavovat zrcadlo. Bez nich bych byla hodně smutná a nikam bych se neposouvala. Potřebuji domov, bezpečné místo, útočiště, kde se dá schovat nebo pořádně nadechnout, nabrat síla. A taky potřebuji práci; ta dává mému životu smysl, řád, často i radost. Bez ní bych se utopila ve vlastních myšlenkách a nuda by mě nejspíš zabila. Taky bych se občas potřebovala hnout z místa. Vylézt na kopec, podívat se na svět, i na ten svůj, z nadhledu. Rozhlédnout se kolem dokola, zaostřit na obzor, přemýšlet, co je za ním, pokoušet se objevovat různé souvislosti svého života a života vůbec. A pak potřebuji Pána Boha, aby mi pomohl život nést a dofukovat. Aby mě našel, až se ztratím. Já se totiž někdy ztrácím. A taky, aby mě naučil být vděčná za to, co mám, i když se mi to někdy jeví jako zoufale málo.

Před nedávnem mě kolegyně lákala na přechod Krkonoš. „Nebudeme tahat stan, přespíme v boudě pro turisty. To bude úplně v pořádku, uvidíš,“ chtěla mě motivovat. Na zimu jsem docela zvyklá, žijeme s rodinou v pasivním domě, téměř netopíme, teplota v zimním období v průměru kolem 18° C. Bez termoforu a teplých ponožek však zpravidla neusnu. Takže představa, že se v noci klepu ve spacáku léty opotřebovaném mě zrovna nenadchla. „Všechno se dá řešit,“ nenechala se kolegyně odbýt. Prý na to má spoustu skvělých vychytávek a fíglů pro ženy středověku.

Z neschopnosti překročit sama sebe mě nakonec zachránila pořádná rýma a kamarádku jsem přemluvila na soft verzi naší výpravy. Přespíme v chalupě. Bude tam sice kolem nuly, ale můžeme si zatopit. Tak jo. Dost jsem pak přemýšlela o tom, kde mám své hranice, bez čeho se neumím obejít, co je moje životní minimum.

Ministerstvo práce a sociálních věcí dokáže životní minimum udat v číslech a vláda tuhle společensky uznanou hranici peněžních příjmů, nutných pro život, čas od času zvýší. Jenže jak je to se mnou? Co potřebuji, abych přežila a byla na světě ráda? A stačí mi na to čísla, peníze a obchody?

Potřebuji teplo, abych mohla spát. Fyzické, ale taky, a především, teplo ve vztazích. Mráz obojího druhu mi nedělá dobře a vím, že jsem pak dost nevrlá. Potřebuji lidi, o kterých vím, že mě mají rádi a já je, a dokážou mě přijímat tak, jak jsem. A taky vlídně nastavovat zrcadlo. Bez nich bych byla hodně smutná a nikam bych se neposouvala. Potřebuji domov, bezpečné místo, útočiště, kde se dá schovat nebo pořádně nadechnout, nabrat síla. A taky potřebuji práci; ta dává mému životu smysl, řád, často i radost. Bez ní bych se utopila ve vlastních myšlenkách a nuda by mě nejspíš zabila. Taky bych se občas potřebovala hnout z místa. Vylézt na kopec, podívat se na svět, i na ten svůj, z nadhledu. Rozhlédnout se kolem dokola, zaostřit na obzor, přemýšlet, co je za ním, pokoušet se objevovat různé souvislosti svého života a života vůbec. A pak potřebuji Pána Boha, aby mi pomohl život nést a dofukovat. Aby mě našel, až se ztratím. Já se totiž někdy ztrácím. A taky, aby mě naučil být vděčná za to, co mám, i když se mi to někdy jeví jako zoufale málo.

Iva Květonová

foto: pexels.com

foto: pexels.com