Poslední slovo: Žít v rezonanci

Nakonec vezmeš ten vnitřní hlas vážně. Ten zvláštní jev mezi nebem a zemí, který se nedá vysvětlit, ale který mnozí znají. Cítíš, že se „něco děje“. Jako by v tobě bylo něco, co dokáže zachytit i jemné vibrace. Ano, máme v sobě něco jako „rezonanční orgán“, jakýsi seismograf pro to, co visí ve vzduchu a ještě se nedá uchopit. Orgán, který nás propojuje dál, než sahají naše vlastní prožitky a vědomosti. Který v nás rozeznívá strunu, kdykoli se setkáme s lidmi a tvory kolem nás – ano, s celým světem a tím, co je ve své podstatě zcela neuchopitelné. 

Nakonec už to nejde dál ignorovat. Pořád ti ta osoba přichází na mysl. A tak to vezmeš vážně, vezmeš telefon do ruky a jednoduše se zeptáš: „Mám takový pocit, takové tušení, pořád na tebe musím myslet. Jak se máš?“ Ten druhý je překvapený – a potěšený: „Že právě teď na mě myslíš… to mě opravdu zahřálo. Ani nevíš, jak moc mi to přišlo vhod.“ Nebo: „Děkuju, že voláš. Opravdu… mám nějaké novinky.“

Někteří tomu říkají intuice. Jiní živá představivost. Nebo snad empatie?
Pro mě je to každopádně skutečný Boží dar, to vnitřní rezonanční ústrojí. Umožňuje mi myslet a cítit dál než jen sám sebe. Dává mi spojení se světem navzdory velkým vzdálenostem. Znovu mi otevírá nebe, rozšiřuje obzor, dává světu větší hloubku i šíři. Dává prostor víře i důvěře. Udržuje mě v živých vztazích.

Hartmut Rosa, německý sociolog z Jeny, říká, že tato schopnost a touha po rezonanci jsou základním zdrojem energie pro lidské jednání i pro společenskou soudržnost vůbec. Potřebujeme tuto touhu po rezonanci, abychom mohli jednat v našich sociálních vztazích, abychom odpovědně zacházeli s věcmi i přírodou, abychom dokázali definovat smysl – a nakonec, abychom se neustále vraceli k sobě samým jako k citlivým a bdělým bytostem.

I náš vztah k Bohu z toho žije. Žije z toho, že máme antény natažené ven i dovnitř, abychom mohli potkat pramen lásky. Potřebujeme žít v rezonanci. Tak jsme spojeni i s tím, čemu lidé před námi věřili a v co doufali. Každý den se znovu natahujeme po důvěře a naději, navzdory tomu, co vidíme kolem sebe. Jsme Bohem obdařeni tím, co je třeba pro život ve vztazích a odpovědnosti. Znáš to?

Theresa Rinecker, regionální biskupka v církevní oblasti Görlitz, Evangelická církev Berlín – Brandenburg Slezská Horní Lužice, přeložila Daniela Hamrová
foto: pexels.com