Poslední slovo: Všechno se mění

Kdo se se mnou do lůna přírody odváží, ten dobře ví, že ho čeká spousta legrace i dobrodružství. A k tomu má jistotu, že je v bezpečí. Pokud by se přece jen zranil, je mu jasné, že si k záchraně vystačím kusem dřeva, březovou kůrou či ručně utrhanými pruhy látky z vlastního maskáče. 

V přírodě prostě umím chodit, cítím se jistě, spokojeně a pokaždé blahem jakoby povyrostu. 

Minulý rok jsme s kamarádkou vyrazily na Sázavu. Jedním z našich cílů bylo místo, kde jsem stála naposledy před třiadvaceti lety, když jsem si jako „prákoška“ užívala léta na stanovém táboře. Jestli jste viděli film Pějme píseň dohola, tak tento tábor byl slabým odvarem toho, co se tehdy dalo na břehu řeky Sázavy zažít. Všechno bylo, jak má být a k tomu ještě pár věcí navíc.

A tak jsme červencovým vedrem táhly s Lenkou krosny a kytaru přes kopce, pole, louky, lesy s vidinou chřenovického jezu a přespání ve stínu temného lesa. Jenže všechno se mění, roste, vyvíjí. S rozvojem železniční dopravy stouply nároky na kvalitu tratě mezi stanicemi Chřenovice – Podhradí, byla zrovna tou dobou v rekonstrukci. A my už měli v nohách skoro 17 km. „Tak jděte po trati, je to tak dva kilometry,“ volal na nás starší domorodec. A tak jsme vyšly. Když už slunce začalo pomalu zapadat, bylo nám jasné, že pane Bože, je tu nádherně, ale tohle přece nejsou dva kilometry! Nakonec se nám povedlo dojít k jezu, osvěžit se a pokračovat do stínu temného lesa. A pak to přišlo. Tábor stále stojí, i ten železný most za ním. Kde je ale ten hustý les, ve kterém jsme chtěly zmizet, zazpívat si při kytaře a pak se v klidu vyspat? Před námi se místo temného větvoví tyčily vysoké, statné stromy, takže jsme si připadaly jak nahé ve sloupovém chrámu. 

A v tom mi to došlo. Pane Bože, a co jsem čekala? Všechno se přece mění a roste. Vždyť i já jsem vyrostla od té doby, co jsem tu byla naposledy. Tehdy, ještě v minulém století, tu stála šestnáctiletá gymnazistka, bez maturity, bez dítěte, bez mobilu… 

Smála jsem se jak blázen na lesy a les jakoby mi se smíchem odpovídal: „Tak jsme se zasmáli. Když ses dostala až sem, magistro, matko, pisálku, tak si poraď. Ale vyrostla jsi, s pánem Bohem, pěkně.“

Pavla Hájíčková

foto: Vojtěch Zikmund