Poslední slovo: Učit se přijímat…

Přijmout svůj život s pochybami a nejistotou, v nedokonalosti, s touhou po přijetí, pochopení. Se vším tím občasným duševním i duchovním zemětřesením. A že se to letos na jaře se mnou třese docela fest.

Velikonoce mi daly zabrat. Při velkopátečním kázání Olgy Tydlitátové mi tekly slzy po tvářích. Bylo to strašně silné, tvrdé, drsné, bolavé, nabíjející. Byla to síla. Velký pátek pro mě nabral další rozměr. Na Bílou sobotu jsem byla na pohřbu našeho přítele, kamaráda a večer šla ke katolíkům na vigílii. Odcházela jsem noční Nosislaví domů, do tmy svítila světla kostela a já hodně přemýšlela o tom, jak je život vzácný a křehký. A v neděli jsme v kostele slavili Vzkříšení. Ve stínu války. Byly to bohoslužby naplněné vděčností – za mnohé, taky za to to, že se máme, navzájem, vědomi si toho, kolik lidí to tak v tuto chvíli nemá. A pak s námi u stolu seděly ukrajinské mámy s dětmi, měli jsme českou kachnu se zelím, ukrajinským salátem a jako zákusek byla pascha. A v pondělí naši ukrajinští kluci lámanou češtinou koledovali Hody hody doprovody. V relativním bezpečí… S bolavým srdcem a křehkou důvěrou celé letošní velikonoční období zpívám Haleluja.

Učím se toho letos hodně. O sobě. Nahlížet na sebe i kolem sebe fakt opravdově. Poznávat své nové stránky, třeba včetně dosud neznámé zkušenosti nástupu úzkostí. A to jak se opečovat a jak je zpracovávat. Objevovat další hranice a limity, které v sobě mám. Kolik toho zvládnu a také přijmout, že něco je na mě už moc, přijmout fakt, že hranice je skutečně hranice. Na nic si nehrát. A opětovně konfrontovat sama sebe se svou vírou. Čeho se držím a co mnou třese. Co jsem ochotná a schopná dát a taky přijmout…

Pokoj vám – přeje Ježíš světu po svém Vzkříšení.

Ježíš vchází do zavřených dveří našich niter. Leckdy zklamaných, otřesených, vyděšených. Leckdy zmatených, bolavých a zranitelných. 
Přichází a říká: Pokoj vám…

Učím se přijímat pokoj. Vidět ho, vnímat, doufat v něj. Pomáhá mi, že hodně věřím tomu, že na tomhle světě je víc dobrých lidí než zlých, víc laskavosti a vnímavosti, než zloby a lhostejnosti. A hlavně věřím, že tenhle svět má v rukou někdo fakt hodně silný, věrný a milující.
Tak jo, toho se snažím držet. Tohle mi dává naději do dnů dalších. 
Pokoj vám…

Učím se toho letos hodně. O sobě. Nahlížet na sebe i kolem sebe fakt opravdově. Poznávat své nové stránky, třeba včetně dosud neznámé zkušenosti nastupující úzkosti. Objevovat další hranice, které v sobě mám. Přijmout, že něco je na mě už moc, přijmout fakt, že hranice je skutečně hranice.

Na nic si nehrát. A opětovně konfrontovat sama sebe se svou vírou. Čeho se držím a co mnou třese. Co jsem ochotna a schopna dát a taky přijmout…

Pokoj vám – přeje Ježíš světu po svém vzkříšení. Vchází do zavřených dveří našich niter. Leckdy zklamaných, otřesených, vyděšených. Leckdy zmatených, bolavých a zranitelných. 
Přichází a říká: Pokoj vám…

Učím se přijmout pokoj. Vidět jej, vnímat, doufat v něj. Pokoušet se jej nést dál. Hodně věřím tomu, že je na tomhle světě víc dobrých lidí než zlých, víc laskavosti a vnímavosti než zloby a lhostejnosti. A hlavně věřím, že tenhle svět má v rukou někdo fakt hodně silný, věrný a milující.Tak jo, toho se snažím držet. Tohle mi dává naději do dnů dalších. 
Pokoj vám…

Marta Židková

foto: pexels.com