Poslední slovo: Tenkrát naposled

Jako teenageři jsme s uzarděním hltali rubriku „tenkrát poprvé“ jistého časopisu pro mládež. Netřeba popisovat, jaká „poprvé“ přibližovala. A dál – poprvé za volantem, první práce, první výplata. První dítě a jeho první slova a první krůčky. A první vnouče. A první umělý kloub.

Kolik svých „poprvé“ vysypete z rukávu? Zkuste si pět deset takových vzpomínek napsat na papír a chvíli o nich přemýšlet. Jaké pocity se dostavují? Radost, pousmání, možná lehké dojetí? 

A co kdybychom to teď otočili: máte už u některých věcí svá „naposled“? Stálo by za to mít ve svém životě rubriku „tenkrát naposled“, kam bychom si střízlivě a vědomě zapisovali to, co už znovu nezažijeme? Já třeba s jistotou vím, že už nikdy nebudu hrát skořápky poté, co mě jistý balkánský kouzelník na břehu Seiny v Paříži připravil o padesát eur. Ano, nemusíte mi říkat, že to bylo zatmění mysli. 

Ale vážně: jde vůbec popsat nebo si jinak uvědomit svůj poslední výlet, poslední koncert, poslední cestu autem, poslední kázání, poslední milování, poslední slovo? Stihneme to? Nebo budeme muset promítnutý film svého života přeskočit jako závěrečné titulky na Netflixu? A jestli nám bude dáno zapsat si aspoň některá svá důležitá „tenkrát naposled“, jak se u toho budeme cítit? Vděčně? Pokojně a smířeně? Nebo spíš budeme smutní, vyděšení, plní strachu?

Jestli někdy budu takový poslední seznam vytvářet, zkusím tam napsat i toto: poslední bolest, poslední hořkost, poslední uraženost a sebelítost, poslední výčitka, poslední pocit beznaděje, poslední výbuch vzteku, poslední úzkost. I tohle všechno přece bude jednou naposled. A pak asi budu doufat, že Poslední slovo už nebudu mít já.

Pavel Hanych
foto: pexels.com