Poslední slovo: Tělo a duše

Duše vyčítá tělu jeho pýchu, jeho materiální choutky, jeho hříšnost a stěžuje si, že tělo o duši nedbá. Tělo výčitky odmítá poukazem na skutečnost, že přece vždycky ve všem byli spolu. Duše poté opáčí, že jí však tělo nikdy nenaslouchalo. Píseň zrcadlí rozšířenou lidovou představu, že tělo představuje problematickou, hříšnou složku lidské bytosti, zatímco duše tu ušlechtilou, povznášející. Kde převládne tělo, tam celý člověk směřuje k peklu, kde se ke slovu dostane duše, tam člověku kyne nebe. Tahle představa se po celá staletí vydává za křesťanskou. 

Ale není to lidská duše, co touží se zmocňovat, vlastnit, hromadit, manipulovat? Ježíš mluví o lidském srdci, z něhož vychází vše nečisté. Potřeby a pudy těla jsou čisté. Tělo se nepotřebuje přejídat. To duše tím zahání strach z budoucnosti a hledá útěchu ve stresu. Sexuální touha těla je docela v pořádku. To lidská duše se nespokojuje se sexuálním aktem jako přirozeným vyústěním lásky, ale očekává od něho potvrzení vlastního významu a důležitosti. Tělu nedělá dobře, jestliže zahálí. Dokáže sloužit a není mu proti mysli být užitečné. To lidská duše od něho žádá nepřiměřené oběti, aby dosáhla ocenění a přesvědčila (koho?) o své nepostradatelnosti. Lidská duše je ambiciózní a v tomto smyslu je hříšná, neboť se staví proti Bohu. Chce po svém dosáhnout věčnosti, ať už si pod tím představuje cokoli. V lidové písni si duše stěžuje, že jí tělo nenaslouchalo. Dnes častěji přiznáváme, že jsme nenaslouchali svému tělu. Kdybychom je včas vzali vážně, mohli jsme korigovat svoje touhy a ambice (i ty zbožné a dobře – z hloubi duše! – míněné). Tělo a duše. Duše a tělo. Musí se ti dva pořád hádat, kdo si zasluhuje větší prostor a pozornost?

Písnička začíná slovy „A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem…“. Rozumím tomu tak, že pohřební průvod přichází ke kostelu. Hádka probíhá v rakvi. Zesnulý nyní předstoupí před tvář Boží a bude Božím slovem souzen, bude volán k odpovědnosti. Z této perspektivy se ovšem celá hádka jeví ještě absurdnější, neboť odpovědnost nesou ti dva spolu, celý život byli spolu, vždyť jen spolu jsou člověkem. 

Pomohlo by tělu i duši a jejich vztahu, kdyby předstoupili před tvář Boží spíše na počátku své společné cesty než na jejím konci? Musí slovo Boží jen soudit anebo může korigovat a inspirovat? Či dokonce smířit svár těla a duše?

Pavel Pokorný
foto: pexels.com