Poslední slovo: Těla z mrtvých vzkříšení

Někde jsem zaslechl, že s umírajícími by měl pracovat jen ten, kdo je vyrovnán s vlastní smrtelností. A tak, než jsem se do hospice vydal, ptal jsem se mnoha lidí, jak poznám, že jsem vyrovnán s vlastní smrtelností. Z těch rozhovorů mi vyplynulo, že jasné a jednoznačné měřítko, podle kterého bych mohl s jistotou poznat, že vyrovnán se smrtí jsem, asi nemáme. A tak jsem se smířil s tím, že se to ukáže, až přijde můj čas. A do hospice se dal najmout. 

Po těch setkáních s umírajícími (těly) a při tom, jak vnímám i své stárnoucí tělo, myslím, že vzkříšení se nemůže týkat těla, jaké je v tom okamžiku, kdy z něj odchází život. Představa, že by měl ožít člověk (tělo) takový, jakým byl ve chvíli své smrti, je dost děsivá. Nebylo by o co stát. Vzkříšení těla z mrtvých jako pokračování dosavadního příběhu těla nedává smysl. Tak jaké vzkříšení a jaké tělo? 

Při pohřbech, zvláště s otevřenou rakví, mne často napadá, že člověk (tělo), které tu leží a s nímž se loučíme, obsahuje v sobě skrytě celý čas od svého početí, od existence v těle matky až po tuhle chvíli, kdy se začíná rozpadat a obracet v prach. Jako bych v tu chvíli v jednom záblesku poznání chtěl v tomto těle vidět současně zárodek, kojence, batole, adolescenta, dospělého jedince, zralého, stárnoucího, v růstu, v plné síle, v nemoci. Všechno v jednom. 

Tělo je nositelem naší celosti. Moje paměť je děravá. Ve svém jednání se někdy nepoznávám, říkám si, tohle přece nejsem já, takový sobec nebo blbec. Něco ze svého života bych chtěl vytěsnit, vynechat, nepřičítat si. Ale všechno se děje v těle. Jedna kniha pojednávající o traumatech nese název Tělo sčítá rány. Nikoli vědomí či duše, ale tělo je věrnou kronikou našeho života. V těle se vše, co jsme, spojuje v jeden celek. 

A tohoto celku se týká vzkříšení jako Boží čin. My bychom si třeba chtěli něco ze sebe vybírat podle svého přání, ale vzkříšení těla z mrtvých je Boží věc. Před Ním vyvstává všechno jako živé a On si to přebere. A dobře tak. 

Tahle rubrika se jmenuje Poslední slovo. Ale pokud jde o těla z mrtvých vzkříšení, tak to naše slovo bude vždycky jen předposlední.

Pavel Pokorný, synodní senior
foto: Ben Skála