Poslední slovo: Srdce vzhůru!

Snad trochu milosrdnější je starší evangelický překlad: Vzhůru srdce naše! – Máme ku Pánu Bohu. Když už nemáme svá srdce přímo u něho, máme je k němu aspoň nasměrována? Nejvíce nám situaci usnadňuje Agenda z roku 1983 svou prostou výzvou: Pozdvihněme svá srdce k Pánu! Přinejmenším je k němu pozvedáme… To je podle mě koneckonců smyslem veškerého našeho bohoslužebného i jiného církevního setkávání – vracet našim srdcím ten správný směr, vrátit jim kýženou orientaci. Slovo orientace původně znamenalo nasměrování k východu (orientu). Při bohoslužbách tak můžeme svá srdce směrovat k Pánu, který se nám stal skutečným východiskem. Obracíme je k novému začátku – k naději. Když k ní totiž nasměrováni nejsme, jsme dezorientováni. Jen bloudíme a tápeme.

I když tedy necítím, že mám srdce u Pána, už tím samotným vyznáním ho směřuji správným směrem – k Pánu Bohu. Proč je to důležité? To nás učí sám Ježíš: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ (Mt 6,21) Mám-li totiž srdce u Pána, mám-li v Pánu svůj skutečný poklad, přestávám být závislý na pozlátcích tohoto světa, nemusím už otročit jiným pánům. Mohu se naplno ponořit do svobody Božího dítěte. Už mě nesemele úspěch ani selhání, nemusí mě trápit, že jsem se narodil zrovna takový, že už jsem moc starý, že mám takové tělo, takovou rodinu, že mám či nemám to a tamto jako ten nebo tamten… moje srdce totiž u ničeho z toho není. Když je moje srdce u Pána, jsem-li živ Božím Duchem, mohu v tom všem a navzdory tomu všemu zažívat sílu jeho svobody, lásky, radosti i pokoje.

Vnímavějším vůči tomuto liturgickému dialogu jsem se stal na jednom křesťanském táboře, kde jsem letos už potřetí sloužil jako dobrovolník. Loni se mě ta slova dotýkala zvlášť silně. Přijel jsem tam podivně vyšťavený, prázdný, svázaný, zápasící, nejistý, vůbec ne jako někdo, kdo má mladší lidi s nadšením doprovázet a vést ke Kristu. Když jsem měl v kostele na začátku týdne odpovídat, že mám srdce u Pána, šlo to ztuha. Během následujících dní jsem ale mohl prožívat, jak Pán Bůh jedná skrze druhé i skrze mě, a hlavně v mém srdci. Jak si ho obrací, uzdravuje a očišťuje. Jak se i skrze nabízenou službu smíření (pokání) v modlitbě s přítomnými „reverendy“ zaceluje mé srdce a zacelují se i srdce druhých. Při závěrečných bohoslužbách jsem si mohl uvědomovat, že není snad nic krásnějšího, než když jsou naše slova v souladu s našimi srdci, která Boží blízkost prožívají se samozřejmou lehkostí.

A tak vždycky, když od té doby slyším „Vzhůru srdce“, říkám si: Dvě prosťounká slova, ale obracejí nás k tomu nejpodstatnějšímu: Máme je u Pána?

Karel Pacovský
foto: pexels.com