Poslední slovo: Spiritualita a duchovní občerstvení

Jako by se zástupci mladé a starších generací dívali na svět a společnost zcela jinými brýlemi a nemohli se pak potkat. Něco na tom bude. Žijeme již přes 30 let (víc než jednu generaci) ve společnosti, která má sice mnoho nedostatků, všichni ale samozřejmě čerpáme z jejích svobod, i když různým dílem, a někdy jako jednotlivci nenahlížíme a pak ani nekonáme tam, kde můžeme své „více“ sdílet s těmi, kterým se dostává „méně“. 

Často se střetáváme, mnohokrát i bolestivě, při tématu autonomie – být sám svůj, prosadit se, být přijímán a uznán a také přijímat sám sebe i s omezeními a chybami. Dosáhnout zdravé autonomie je náročným úkolem, podle mě velmi souvisí se zralou spiritualitou, a ta výrazně vychází z osobního, nekonformního a „nezkopírovaného“ postoje víry. Konkrétní člověk, a dokonce aktivní člen církve a sboru, může věřit také tak, že zdědil a nevědomě či polovědomě jen napodobuje svými náboženskými projevy blízké a bližní, prostě proto, že se mu to tak v životě stalo, přihodilo, je na to zvyklý a nijak „to neřeší“. Opakování, napodobování i jen kognitivní sdílení (někdy spojené s moralizováním) ale nelze nazvat autonomní – skutečně vnitřně svobodnou – vírou a duchovním zakotvením. Vyrůst z potřeby srovnávání s druhými, z povrchních hodnocení a soudů, přijímat pravdivě sám své možnosti a limity a umět naslouchat druhému a povzbuzovat ho v dobrém – to je pro mě projev zdravé duchovnosti.

Nejen covidová zkušenost a převrácení zavedených pořádků, ale zejména válka na Ukrajině mnohým z nás ukázala, jak nesamozřejmé jsou dokonce banální svobodné pohyby člověka – kdy hned, jak ráno vstaneme, zcela automaticky spoléháme na desítky, stovky procesů: teče voda, jede tramvaj, sirény každou první středu v měsíci jen drnčí v uších a za chvíli přestanou. Nemusíme běžet do krytu, sáhnout si na dno svých možností, důvěřujeme jaksi automaticky, že svět, ve kterém žijeme, zůstává předvídatelný. Důvěra v dobré děje, v předvídatelnost a potřeba orientovat se ve světě a svůj kousek světa i ovládat byla a je najednou nejistá, naše existence je najednou ohrožená.

To platí obecně, ať jsme spirituálně nastavení, či nikoliv. K tomu se mohou přidávat individuální lidské příběhy krizí – oznámení vážného onemocnění, ztráta blízkého či oblíbeného zaměstnání. Tyto integritu ohrožující události vždy člověka nějak vykolejí a odkryjí sílu vlastních zdrojů a sítí vzájemnosti a spolehlivé podpory. Jak jsou tyto zdroje provázány s duchovností, s osobní spiritualitou? S osobní modlitbou? 

Jeden evangelický farář mi v rozhovoru o své pastorační praxi sdělil, jak byl překvapen, kolik jednotlivých „zasloužilých“ členů sboru za ním přišlo, aby je naučil se modlit. Osobní pravidelná modlitba, otevřená i k vlastním hlubokým vrstvám motivací – přiznávající svá slabá místa i chyby, nedostatek důvěry i zklamání, ale i touha zvládnout, řídit, ovládat a „nepustit z ruky“ – všechny tyto duchovní zápasy mohou být neseny, občerstveny i nově nasměrovány, když člověk sám od sebe a sám ze sebe vede plynulý a pravidelný rozhovor s Bohem, který přece „zná naše ledví“ a naše duchovní zdroje opakovaně posiluje.

Helena Wernischová, koordinátorka škol Evangelické akademie
foto: ARo